close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Díl upířích deníků 1.díl

10. června 2010 v 18:42
http://www.zkouknito.cz/video_56256_the-vampire-diaries-titulky-vlozeny
 

jen tak kdyby měl někdo zájem tu jsou stránky....něco o Upířích Denících

10. června 2010 v 18:38
http://www.upiri-deniky.cz/
http://twilightinfo.pise.cz/

Báseň....Moe poetika....xD

10. června 2010 v 18:29

Když jsem se narodila,
o happy životě jsem snila.
V životě je vžkycky zádrhel,jsem zjistila,
Ale pak jsem tě poznala,
o té doby co jsem tě objala...
jsem se do tebe zamilovala,
možná že to je jen přátelství láska,
vždyť přátelství je mnohdy víc než láska....
Jsem ráda že tě znám,
Jsem ráda že tě za kamaráda mám....<3


Všichni mi říkali že CHYBUJU,
Příště už se to pusím neudělat,SLIBUJU...
Já jim NEVĚŘILA,
svůj osud jim NESVĚŘILA...
já jak slepá BYLA,
nikdy bych NEVĚŘILA....
však kvůli toho jsem pár lidí POCHOPILA,
A pár uzlů v mém životě rozuzlila....
 


UPÍŘÍ DENÍKY-16.kapitola

8. června 2010 v 12:36 | vim chybí 15.kapitola....A strašn ěmě to se*e
http://twilightinfo.pise.cz/19112-upiri-deniky-probuzeni-16kapitola-posledni-kapit.html
zde naleznete 16.kapitolu...

UPÍŘÍ DENÍKY-14.kapitola

8. června 2010 v 12:33
Elena cítila, jak se jí při těch slovech ježí chloupky na krku.
,,To nemyslíš vážně,'' řekla rozechvěle. Vzpomněla si, co viděla na střeše, na krev rozmazanou po Stefanových rtech, a silou vůle se přiměla od něj neucuknout. ,,Stefane, já tě znám. Tohle jsi nemohl udělat...''
Ignoroval její protesty a dál upřeně zíral do prázdna očima planoucíma jako zelené kousky ledu u paty ledovce. Hleděl skrze ni, do nějakých nepředstavitelných dálek. ,,Když jsem toho večera ležel v posteli, doufal jsem proti vší pravděpodobnosti, že za mnou přijde. Už jsem na sobě začínal pozorovat některé změny. Lépe jsem viděl ve tmě a také se mi zdálo, že lépe slyším. Cítil jsem se silnější než dřív, plný jakési základní životní energie. A měl jsem hlad.''
,,Byl to takový hlad, jaký jsem si předtím neuměl představit. U večeře jsem zjistil, že obyčejné jídlo mě nedokáže uspokojit. Nerozuměl jsem tomu. A pak jsem zahlédl bílé hrdlo jedné ze služebných a už jsem věděl, co se děje.'' Zhluboka se nadechnul, pohled měl hluboký a zmučený. ,,Tu noc jsem ještě té potřebě odolal, ačkoli mě to stálo vypětí veškeré vůle. Myslel jsem na Katherine a modlil jsem se, aby za mnou přišla. Modlil!'' Krátce se zasmál. ,,Jestli se tvor jako já může modlit.''
Eleně dřevěněly prsty v jeho sevření, ale pokusila se ho ještě pevněji sevřít, nabídnout mu útěchu. ,,Pokračuj, Stefane.''
Nyní se mu hovořilo jen těžko. Zdálo se, že téměř zapomněl na její přítomnost, jako by ten příběh vyprávěl sám pro sebe.
,,Následující ho rána byla ta potřeba ještě silnější. Bylo to, jako by moje žíly vyschly a rozpraskaly v touze po vláze. Věděl jsem, že už nedokážu dlouho odolávat.
Šel jsem za Katherine do jejích komnat. Chtěl jsem ji požádat, poprosit ji...'' Hlas se mu zlomil. Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. ,,Ale Damon už tam byl a čekal před jejím pokojem. Viděl jsem, že on potřebě neodolal. Jak mu zářila plet, jaký měl bujarý krok, bylo to vidět. Vypadal pyšně jako kočka, která vylízala smetanu.
Ale neměl Katherine. ,Klepej jak chceš,' řekl mi, ale ta dračice uvnitř tebe nepustí dál. Už jsem to zkoušel. Přemůžeme ji společně? My dva?
Neodpověděl jsem mu. Výraz jeho tváře, ten potutelný samolibý výraz mě odpuzoval. Zabušil jsem na ty dveře, jako bych chtěl vzbudit...'' Odmlčel se a pak se znovu nevesele zasmál. ,,Chtěl jsem říct, jako bych chtěl vzbudit všechny mrtvé.'' Ale mrtvé nakonec není až tak těžké vzbudit že?'' Po chvíli pokračoval.
,,Ta děvečka. Gudren, otevřela dveře.Její tvář vypadala jako bílý talíř a oči jako černé sklo. Požádal jsem ji, zda mohu vidět její paní.Předpokládal jsem, že odpoví, že Katherine ještě spí, ale Gudren místo toho jen pohlédla na mě a pak přes rameno na Damona.
,,Jemu bych to neřekla,'' prohlásila nakonec, ale vám to řeknu. Moje paní Katherine není doma. Šla se dnes časně ráno projít do zahrad. Říkala, že potřebuje hodně přemýšlet.''
Byl jsem dost překvapený. ,,Dnes brzy ráno?'' ujistil jsem se.
,,Ano,'' odpověděla mi. Hleděla na mě i na Damona s nechutí. ,,Paní byla včera večer moc nešťastná,'' pronesla významně. ,,Celou dlouhou noc proplakala.''
Když to řekla, zalil mě podivný pocit. Nebyla to jen hanba a žal nad tím, že je Katherine tak nešťastná. Byl to strach. Zapomněl jsem na svůj hlad i na slabost. Dokonce jsem zapomněl i na svou nenávist k Damonovi. Byl jsem najednou plný spěchu a silné naléhavosti, otočil jsem se k Damonovi a řekl mu, že musíme najít Katherine, a on k mému úžasu jen přikývnul.
Začali jsme prohledávat zahrady a volat Katherinino jméno. Pamatuji si přesně, jak toho dne všechno vypadalo. Slunce se opíralo do vysokých cypřišů a borovic v zahradách. Damon a já jsme se mezi nimi proplétali, stále rychleji, a volali na ni. Stále jsme ji volali...'' Elena vnímala, jak se Stefan chvěje, cítila to skrze jejich pevně propojené prsty. Dýchal zrychleně, ale mělce.
,,Došli jsem až skoro na konec zahrad, když jsem si vzpomněl na místo, které Katherine obzvlášt milovala. Bylo to kousek za zahradou směrem do polí, taková nízká zítka pod citroníkem. Vydal jsem se tam a volal na ní. Cítil jsem... strach, hroznou předtuchu. A věděl jsem, že nesmím... nesmím jít...''
,,Stefane!'' zvolala Elena. Ubližoval jí, jak zatínal prsty, drtil jimi ty její. Chvění v jeho těle narůstalo, úplně se roztřásl. ,,Stefane prosím!''
Ale zdálo se, že jí neslyší. ,,Bylo to jako... noční můra... všechno se odehrávalo tak pomalu. Nemohl jsem se pohnout... a přesto jsem musel. Musel jsem jít dál. S každým krokem jsem dostával čím dál větší strach. Cítil jsem jeho pach. Pach spáleného masa. Nesmím tam jít...nechci to vidět...''
Jeho hlas byl teď vyšší a naléhavější, lapal po dechu.
Oči měl veliké, s rozšířenými zornicemi jako vyděšené dítě. Elena uchopila jeho sevřené prsty druhou rukou a úplně je zakryla. ,,Stefane, to je v pořádku, už nejsi tam, jsi tady se mnou.''
,,Nechci to vidět...ale nemůžu si pomoct. Je tam něco bílého, pod tím stromem. Nenuťte mě se na to dívat!''
,,Stefane, Stefane podívej se na mě!''
Ale už ji neslyšel. Vyrážel křečovitě slova, jako by nad nimi neměl žádnou kontrolu, jako by se jich nedokázal dost rychle zbavit. ,,Nedokážu přijít blíž... a přesto to udělám. Vidím ten strom i zídku. A to bílé. Za stromem. Bílé se zlatým ve spod. A v tu chvíli už vím, vím to a běžím tam, protože jsou to její šaty. Proběhnu kolem stromu a uvidím to na zemi a je to pravda. Jsou to Katherininy šaty.''jeho hlas zesílil a zlomil se v nepředstavitelné hrůze, ,,ale Katherine v nich není.''
Elena pocítila zachvění, jako by ji někdo ponořil do ledové vody. Naskočila jí husí kůže, pokusila se k němu promluvit, ale nedokázala to. Brebentil, jako by dokázal udržet tu hrůzu od sebe, jen dokud bude mluvit dál.
,,Katherine tam není, takže možná je to všechno jen vtip, ale její šaty leží na zemi a jsou plné popela. Jako popel z krbu, přesně takového, jen smrdí po spáleném mase. Páchne. Z toho pachu je mi nevolno a na omdlení.
Vedle rukávu šatů je kus pergamenu.A na kameni o kousek dál leží prsten.Prsten s modrým kamenem,Katherinin prsten.Katherinin prsten..''
Náhle zavolal hrozným hlasem. ,,Katherine, co jsi to udělala?'' Padl na kolena, konečně pustil Eleninu ruku a skryl tvář v dlaních.
Elena ho držela, dokud jim otřásaly trýznivé vzlyky. Objala jeho ramena a přitáhla si ho na klín. ,,Katherine si sundala prsten,'' zašeptal. Nebyla to otázka. ,,Vystavila se slunci.''
Drsné vzlyky pokračovaly stále dál, držela ho na svých dlouhých sukních a hladila mu zachvívající se ramena. Mumlala bezvýznamné zvuky, aby ho utěšila a zahnala vlastní děs. Až se konečně utišil a zvedl hlavu. Mluvil zastřeně, ale zdálo se, že se konečně vrátil do současnosti, že se vrátil zpět.
,,Na tom pergamenu byl vzkaz. Vzkaz pro mě a Damona. Psala tam, že byla sobecká, když nás chtěla mít oba. Psal, že nedokáže unést, že je příčinou sváru mezi námi,. A prý doufá, že až už nebude s námi, přestaneme jeden druhého nenávidět. Udělala to, aby nás usmířila.''
,,Ach, Stefane,'' zašeptala Elena. Cítila, jak ji v očích pálí horké slzy soucitu. ,,Ach Stefane, je mi to tak líto. Ale copak po všech těch letech nechápeš, že to, co Katherine udělala, bylo špatné? Bylo to dokonce sobecké, a byla to její volba. Svým způsobem to nemělo nic společného s tebou ani s Damonem.''
Stefan zavrtěl hlavou, jako by se pokoušel setřást pravdu oněch slov. ,,Dala za to život. To my jsme ji zabili.'' Posadil se. Ale oči měl stále ještě rozšířené jako velké tmavé kotouče a měl výraz malého zmateného kluka.
,,Damon tam přišel za mnou. Vzal ten vzkaz a přečetl si ho. A pak - myslím, že se zbláznil. Oba jsme se zbláznili. Vzal jsem Katherinin prsten a on se ho chtěl zmocnit. To neměl. Pustili jsme se do boje. Řekli jsme jeden druhému hrozné věci. Obvinovali jsme jeden druhého z toho, co se stalo. Nepamatuji se, jak jsme se dostali zpět do domu. Ale najednou jsem měl v ruce meč. Bili jsme se. Chtěl jsem zlikvidovat ten arogantní obličej navždy, chtěl jsem ho zabít. Pamatuji si, jak otec něco křičel z domu. Bili jsme se ještě zuřivěji, abychom to skončili, než se k nám dostane.
A byli jsme vyrovnaní soupeři. Damon vždycky býval silnější a toho dne se zdál i rychlejší, jakoby se změnil víc než já. A tak zatímco otec stále křičel z okna, cítil jsem, jak se Damonova čepel dostala za moje krytí. A pak jsem cítil, jak mi proniká do srdce.''
Elena ohromě zírala, ale on bez zaváhání pokračoval. ,,Cítil jsem bolest, jak ocel proniká mým tělem, cítil jsem to hluboko, hluboko uvnitř. Celou cestu, tvrdý výpad. Pak ze mě začala unikat síla a já jsem padnul. Ležel jsem tam na dláždění.''
Vzhlédnul k Eleně a jednoduše zakončil: ,,A tak... jsem umřel.''
Elena seděla jako omráčená, jako by ten led, který cítila v hrudi onoho večera, roztál a zaplavil ji.
,,Damon tam stál nade mnou a pak se sklonil. Slyšel jsem, jak otec zdálky křičí, a také výkřiky ostatních lidí z domácnosti, ale jediné, co jsem viděl, byla Damonova tvář. Ty černé oči byly jako bezměsíčná noc. Chtěl jsem mu ublížit zato, co mi udělal. Za všechno, co udělal mě a Katherine.'' Stefan se na okamžik odmlčel a pak pronesl téměř zasněně. ,,A tak jsem pozvedl meč a zabil ho. Z posledních sil jsem probodl bratrovi srdce.''
Bouře venku zuřila dál, Elena rozbitým oknem slyšela tiché zvuky noci, cvrkání cvrčků a vítr pročechrávající stromy. Ve Stefanově pokoji vládlo hluboké ticho.
,,Dál nevím nic, jen to, že jsem se pak vzbudil ve hrobce,'' pokračoval Stefan. Opřel se a zavřel oči. Měl ztrhanou a vyčerpanou tvář, ale ona děsivá dětská zasněnost byla pryč.
,,Oba jsme s Damonem měli v sobě právě tolik Katherininy krve, aby nás zachránila před skutečnou smrtí. Místo toho jsme se proměnili. Procitli jsme společně v hrobce, oblečeni do našich nejlepších šatů a položeni bok po boku na marách. Byli jsme příliš slabí, než abychom si mohly dál ubližovat; krve bylo sotva dost, aby nás udržela při životě. A byli jsme zmatení. Volal jsem na Damona, ale on vyběhl ven do noci.
Naštěstí nás pohřbili i s prsteny, které nám darovala Katherine. A v kapse jsem našel její prsten.'' Stefan mimoděk pohladil zlatý kroužek. ,,Předpokládám, že si mysleli, že mi ho dala.
Pokusil jsem se jít domů. To bylo hloupé. Služební křičeli, když mě spatřili, a utíkali pro kněze. I já jsem utíkal. Na jediné místo, kde jsem byl v bezpečí, do temnoty.
A od té doby jsem tam zůstal. Tam patřím, Eleno. Svou pýchou a žárlivostí jsem zabil Katherine a svou nenávistí zabil Damona. Ale udělal jsem ještě něco horšího, než že jsem zabil bratra. Já jsem ho odsoudil k prokletí.
Kdyby tehdy nezemřel, v žilách s ještě silnou Katherininou krví, býval by měl šanci. Časem by její krev zeslábla a vyprchala. Mohl se opět stát obyčejným člověk. Ale tím, že jsem ho tehdy zabil, jsem ho odsoudil k životu v temnotě. Vzal jsem mu jedinou šanci na záchranu.''
Stefan se hořce zasmál. ,,Víš, co v italštině znamená jméno Salvatore, Eleno? Znamená to spasení, spasitel. Jsem tak pojmenován, a taky po svatém Štěpánovi, prvním křesťanském mučedníkovi. A odsoudil jsem svého bratra do pekel.''
,,Ne,'' odpověděla Elena. A pak prohlásila rozhodným hlasem: ,,Ne, Stefane. On se odsoudil sám. On zabil tebe. Ale co se s ním stalo potom?''
,,Na nějakou dobu se připojil k jedné ze Svobodných společností, k bezohledným žoldnéřům, kteří loupili a plundrovali. Putoval s nimi celou zemí, bojoval a pil krev obětí.
Tehdy jsem žil vně městských hradeb, napůl vyhladovělý, lovil jsem zvířata, sám zvířetem. Dlouhou dobu jsme o Damonovi nic neslyšel. A pak jednoho dne jsem uslyšel jeho hlas ve své mysli.
Byl silnější než já, protože pil lidskou krev. A zabíjel. Lidé mají nejsilnější životní podstatu a jejich krev propůjčuje moc. Když lidé zemřou, nějakým způsobem poskytují životní podstatu, která je nejsilnější ze všech. Jako by v těch posledních okamžicích hrůzy a boje o život duše nejvíce pulsovala životem. A protože Damon zabíjel lidi, byl schopen využíval Síly více než já.''
,,Jaké.... Síly?'' zeptala se Elena. V hlavě se jí rýsovala jedna myšlenka.
,,Síla, jak jsi řekla. A rychlost. Zostření všech smyslů, zvláště v noci. To je základ. A také dovedeme... cítit mysli. Dokážeme cítit přítomnost mysli a občas i povahu jejích myšlenek. Můžeme slabší mysli uvrhnout do zmatku, buďto abychom je uchvátili, nebo podrobili naší vůli. Existují i další. S dostatkem lidské krve dokážeme měnit tvar, stát se zvířaty. A čím více zabíjíš, tím mocnější se Síly stávají.
Damonův hlas v mé mysli byl velmi silný. Řekl, že teď patří mezi condottieri své vlastní společnosti a že se vrací do Florencie. Řekl, že pokud tam budu, až se vrátí, zabije mě. Uvěřil jsem mu a odešel. Od té doby jsem ho viděl jen dvakrát. Hrozba je vždy stejná a pokaždé o něco silnější. Damon ze své přirozenosti vytěžil maximum a zdá se, že se ve své temnější stránce vyžívá.
Ale je to i má přirozenost, Stejná temnota sídlí i ve mně.Myslel jsem, že se dokážu přemoci, ale mýlil jsem se. Proto jsem přišel sem, do Fell's Church. Myslel jsem si, že kdybych se usadil v nějakém malém městečku, daleko od starých vzpomínek, mohl bych uniknout temnotám. A místo toho jsem dnes zabil člověka.''
,,Ne,'' řekla Elena prudce. ,,Tomu nevěřím, Stefane.''
Jeho příběh ji naplnil hrůzou a lítostí... a také strachem. To musela připustit. Ale její znechucení zmizelo a jedinou věcí si byla naprosto jistá. Stefan není vrah. ,,Co se stalo dnes večer, Stefane? Hádal ses s panem Tannerem?''
,,Já...se nepamatuji,'' odpověděl sklíčeně. ,,Použil jsem Síly, abych ho donutil udělat, co jste chtěly. Pak jsem odešel. Ale později jsem ucítil závrat a slabost mě přemohla. Stejně jako předtím,'' Zpříma na ni pohlédl. ,,Naposledy se to stalo tehdy na hřbitově, hned u kostela, tu noc kdy byla napadena Vickie Bennettová.''
,,Ale ty jsi to neudělal. Ty jsi to nemohl udělat ...Stefane?''
,,Já nevím,'' odpověděl drsně. ,,Je tu snad nějaké jiné vysvětlení? A napil jsem se od toho starého muže pod moste, tu noc, kdy jste utíkaly ze hřbitova. Přísahal bych, že jsem si nevzal tolik, aby mu to nějak ublížilo, ale prý skoro zemřel. A byl jsem u toho, když byli napadeni Vickie a Tanner.''
,,Ale nevzpomínáš si, že bys je napadl,'' konstatovala Elena s úlevou. Myšlenka, která se jí rýsovala v představách, se již stávala téměř jistou.
,,Jaký je v tom rozdíl? Kdo jiný by to mohl být, když ne já?''
,,Damon,'' odpověděla Elena.
Trhnul sebou a všimla si, že se mu svaly na ramenou opět napjaly. ,,Je to hezká myšlenka. Tu první noc jsem doufal, že by se to dalo takhle nějak vysvětlit. Že by tu mohl být někdo další, někdo jako můj bratr. Ale pátral jsem svou myslí a nenašel jsem nic, žádnou cizí přítomnost. Nejjednodušším vysvětlením je, že ten vrah jsem skutečně já.''
,,Ne,'' oponovala mu Elena, ,,ty to nechápeš. Nemyslím tím jenom, že někdo jako Damon mohl ty věci udělat. Tvrdím, že Damon je tady, ve Fell's Church. Viděla jsem ho:''
Stefan na ni jen zíral.
,,Musel to být on,'' trvala na svém Elena a zhluboka se nadechla. ,,Zatím jsem ho viděla dvakrát, možná třikrát. Stefane, právě jsi mi vyprávěl dlouhý příběh a já teď mám taky jeden, který ti chci vyprávět.''
Tak stručně a rychle, jak jen dokázala, mu dovyprávěla, co se jí přihodilo v tělocvičně a u Bonnie doma. Jeho rty se sevřely do úzké čáry, když mu vyprávěla, jak se ji Damon pokusil políbit. Tváře jí zčervenaly, když si vzpomněla na svou reakci, jak se mu téměř vzdala. Ale řekla Stefanovi všechno.
,,A Stefane, jsem přesvědčená, že Damon byl dnes večer ve Strašidelném domě,''dokončila vyprávění. ,,Těsně potom, cos dostal závrat v první místnosti, někdo mě minul. Byl oblečený jako - jako Smrt, v černém hávu a v kápi. Neviděla jsem mu do obličeje, ale něco na tom, jak se pohyboval, mi připadalo známé. Byl to on, Stefane. Damon tam byl.''
,,Ale to pořád nevysvětluje ty ostatní příhody. Vickie a toho staříka. Od toho staříka jsem si krev vzal.'' Stefanův obličej byl napjatý, jako by se téměř bál doufat.
,,Ale sám jsi řekl, žes nevzal dost, aby mu to mohlo nějak ublížit. Stefane, kdo ví, co se s tím mužem dělo, když jsi odešel? Nebyla by to pro Damona ta nejsnadnější věc na světě, pak ho napadnout? Zvlášť, pokud tě celou tu dobu špehoval, možná v nějaké jiné podobě...''
,,Jako havran,'' zamumlal Stefan.
,,Jako havran. A co se týče Vickie... Stefane, tys tvrdil, že dokáže slabší mysli uvést ve zmatek, přemoci je. Nemohl by totéž dělat tobě? Přemoci tvou mysl, jako ty můžeš přemoci mysl lidí?''
,,Ano, a také přede mnou zastřít svou přítomnost.'' Ve Stefanově hlase narůstalo vzrušení. ,,Proto neodpovídal na mé volání. Chtěl...''
,,Chtěl, aby se stalo přesně tohle. Chtěl, abys o sobě začal pochybovat, aby sis myslel, že jsi vrah. Ale to není pravda, Stefane. Ach Stefane, teď to víš a už se nemusíš bát.'' Postavila se a projela jí vlna radosti a úlevy. Z této ohavné noci přece jen povstalo něco nádherného.
,,Tak proto ses mě tak stranil,že? Zeptala se a vztáhla k němu ruce. ,,Protože ses bál, co bys mi mohl udělat. Ale to teď už nemusíš.''
,,Opravdu ne?'' Opět dýchal zrychleně a hleděl na její vztažené paže, jakoby to byli hadi. ,,Ty si myslíš, že není žádný důvod k obavám? Damon možná napadl ty lidi, ale neovládá moje myšlenky. A ty nevíš, jak jsem na tebe myslel.''
Elena mluvila stále stejně klidně. ,,Ty mi nechceš ublížit,'' prohlásila.
,,Ne? Byly chvíle, kdy jsem se na tebe díval na veřejnosti a sotva se ubránil, abych se tě nedotknul. Kdy mě tolik pokoušelo tvoje bílé hrdlo, tvoje malé bílé hrdlo s matně modrými žílami rýsujícími se pod kůží...''
Oči měl upřené na její hrdlo způsobem, který jí připomněl Damonovy oči, a ucítila, jak se jí srdce rozbušilo rychleji. ,,Chvíle kdy jsem si myslel, že tě popadnu a násilím si tě vezmu přímo ve škole.''
,,Není třeba mě k něčemu nutit,'' řekla Elena. Cítila teď, jak jí srdce splašeně bije; v zápěstích, v loketních jamkách...i na hrdle. ,,Už jsem se rozhodla, Stefane,'' řekla jemně a spoutávala ho pohledem. ,,Chci to.''
Ztěžka polknul. ,,Nevíš, o co mě žádáš.''
,,Myslím že ano. Vyprávěl jsi mi, jak bylo s Katherine, Stefane. Chtěla bych, aby to tak bylo i s námi. Nemyslím tím, že bych chtěla, abys mě změnil. Ale můžu ti trošku dát, aniž by se to stalo že? Já vím,'' dodala ještě tišeji, ,,jak moc jsi Katherine miloval. Ale ona je dávno pryč a já jsem tady. A já tě miluji, Stefane. Chci být s tebou.''
,,Nevíš o čem to mluvíš!'' strnule stál, ve tváři hněv a v očích muka. ,,Pokud jednou povolím, co mě zadrží, abych tě nezměnil nebo nezabil? Ta vášeň je silnější, než si dovedeš představit. Copak jsi ještě nepochopila, kdo jsem a co můžu udělat?''
Stála tam a tiše na něj hleděla, bradu letmo pozdvihnutou. Zdálo se, že ho to přivádí k šílenství.
,,Copak jsi ještě neviděla dost? Nebo ti mám ukázat víc? Copak si nedokážeš představit, co bych ti mohl udělat?'' Přešel k vychladlému krbu a popadnul dlouhý kus dřeva, tlustší než obě Elenina zápěstí dohromady. Jediným pohybem ho zlomil jako sirku. ,,Máš křehké kosti,'' řekl.
Naproti přes místnost ležel polštář z postele. Popadnul ho a seknutím nehtů rozdrásal jemné hedvábí na cáry. ,,Máš jemnou plet.'' Pak se nadpřirozenou rychlostí přemístil k Eleně; prostě tu byl a držel ji za ramena dřív, než si stihla uvědomit, co se děje. Chvíli zíral do její tváře a pak s divokým zasyčením, které jí zježilo chloupky na krku, stáhnul rty dozadu.
Měl úplně stejný dravčí výraz jako předtím na střeše - odhalil bílé zuby, špičáky se mu vytáhly, až byly neuvěřitelně dlouhé a ostré. Byly to tesáky predátora, lovce. ,,Tvůj bílý krk,'' řekl zkresleným hlasem.
Elena okamžitě ochromeně stála, hleděla jako ponořená do té mrazivé tváře a pak cosi hluboko v jejím podvědomí převzalo kontrolu. Sáhla do obratného kruhu jeho paží a uchopila jeho obličej do svých rukou. Cítila v dlaních, jak má chladné tváře. Držela ho takhle, něžně, velmi něžně, jakoby ho plísnila za to, jak jí tvrdě svírá nahá ramena. Pozorovala, jak mu tvář pomalu zaplavuje zmatek, když pochopil, že to nedělá ve snaze s ním zápasit nebo ho odstrčit.
Elena počkala, dokud se ta nejistota neobjevila i v jeho očích a nerozšířila jeho soustředěný pohled tak, že se stal téměř prosebným. Věděla, že v její vlastní tváři není strach, je něžná, ale i naléhavá, rty lehce pootevřené. Oba nyní dýchali rychle, ve společném rytmu. Elena vnímala, jak se rozechvěl, třásl se stejně, jako když nemohl unést vzpomínky na Katherine. Pak velice něžně a cílevědomě přitáhla na dravčí ústa ke svým.
Pokoušel se jí vzdorovat. Ale její něha byla silnější než veškerá jeho nadlidská síla. Zavřela oči a myslela jen na Stefana - ne na ty hrozné věci, které se dnes dozvěděla, ale na Stefana, který jí hladíval vlasy tak něžně, jako by se mu mohla v dlaních rozpadnout. Vzpomínala na to, když políbila ta dravčí ústa, která jí několik minut předtím hrozila.
Cítila tu změnu, proměnu jeho úst, když podlehnul a bezmocně jí odpovídal, reagoval na něžné polibky se stejnou něžností. Pocítila, jak Stefanovým tělem proběhlo zachvění. Tvrdé sevření na jejich ramenou také povolilo a přešlo v objetí. Věděla, že vyhrála.
,,Ty mi nikdy neublížíš,'' zašeptala.
Bylo to, jako by slíbali všechen strach, stísněnost a samotu ve svém nitru. Elena pocítila, jak jí projela vlna vášně jako blesk v letní bouřce, a vnímala, jak Stefan odpovídá stejnou vášní. Ale především vše prostupovala něha, až děsivá svou intenzitou. Nebyl nutný spěch ani hrubost, pomyslela se Elena, když ji Stefan něžně vedl si sednout.
Polibky se pomalu stávaly naléhavějšími a Elena cítila, jak jí letní blesky opět rozechvívají celé tělo a nabíjejí jako elektrickým nábojem. Rozbušilo se jí srdce a zadrhával dech. Cítila se rozněžněle a zatočila se jí hlava, zavřela oči a zvrátila hlavu v gestu odevzdání.
Přišel čas, Stefane pomyslela si. A velice něžně si opět přitáhla jeho hlavu,tentokrát k hrdlu. Vnímala, jak se rty dotýká její kůže, cítila jeho dech, teplý a chladivý zároveň. Pak pocítila ostré bodnutí.
Ale bolest téměř okamžitě ustala. Byla nahrazena pocitem rozkoše, který jí rozechvěl. Zalila ji obrovská vlna blaženosti a odnesla ji vstříc Stefanovi.
Nakonec si uvědomila, že mu hledí do tváře - do tváře, která konečně neskrývala nic za vysokými bariérami, už žádné hranice a žádné zdi. A výraz, který tam spatřila, jí podlomil kolena.
,,Věříš mi?'' zašeptal. A když prostě přikývla, pohlédl jí do očí a sáhl pro něco za postel. Byla to dýka. Pozorovala ji beze strachu a pak opět upřela zrak do jeho tváře.
Neodpoutal od ní pohled, ani když dýku vyjímal z pochvy a nařízl malou ranku na vlastním hrdle. Elena to pozorovala rozšířenýma očima, krev byla jasně červená jako bobule cesmíny. Ale když ji pobídl, nepokoušela se mu vzdorovat.
Pak ji jen dlouho držel v náručí a společně poslouchali, jak cvrčci venku hrají své písně. Nakonec se zavrtěl.
,,Přál bych si abys tu mohla zůstat,'' zašeptal. ,,Přál bych si, abys tu mohla zůstat navždy. Ale to nejde.''
,,Já vím'' odpověděla stejně tiše. Jejich oči se setkaly v tichém srozumění. Bylo toho tolik co říci, tolik důvodů být spolu. ,,Zítra,'' řekla. Pak se opřela o jeho rameno a zašeptala. ,,Ať se stane cokoli, Stefane, budu s tebou. Řekni že tomu věříš.''
Jeho hlas byl zdušený, tlumený v jejích vlasech. ,,Eleno, věřím tomu. Ať se stane cokoliv, my budeme spolu.''

UPÍŘÍ DENÍKY-13.kapitola

8. června 2010 v 12:32
Elena stála v kroužku dospělých a policistů a čekala, až bude moci pryč. Věděla, že Matt stihnul varovat Stefana včas - přečetla mu to ve tváři - ale nedostal se k ní, aby jí mohl všechno říct.
Konečně se pozornost všech zaměřila na mrtvé tělo a ona se mohla odpojit ze skupinky. Zamířila k Mattovi.
,,Stefan se dostal v pořádku pryč,'' řekl a díval se na skupinku kolem těla. ,,Ale řekl mi, abych se o tebe postaral a já chci, abys zůstala tady.''
,,Aby ses o mě postaral?'' Znepokojení a podezření jí projelo jako vlna. A pak, téměř šeptem, dodala: ,,Chápu.'' Chvíli přemýšlela a pak opatrně promluvila. ,,Matte, potřebuju si umýt ruce. Bonnie na mě přenesla nějakou krev. Počkej tu, za chvíli se vrátím.''
Začal protestovat, ale ona se už vydala pryč. Když dorazila k dívčím šatnám, zvedla zakrvácené ruce na vysvětleným a učitel, který tam nyní hlídal, ji pustil dovnitř. Avšak jakmile se dostala do šatny, pokračovala v cestě ke dveřím na protější stěně a do setmělé školy. A odsud ven do tmy.
Zuccone! Pomyslel si Stefan, popadl kufr a vysypal jeho obsah. Blázen! Slepý ohavný blázen! Jak jen mohl být tak hloupý?
Najít u nich své místo? Být přijat jako jeden z nich? Musel se zbláznit, když si myslel, že je to možné.Zvedl jednu z těžkých šedých truhel a mrštil jí přes pokoj, kde narazila do protější zdi a roztříštila okno. Blázen! Blázen!
Kdo po něm jde? Všichni. Matt to řekl. ,,Došlo k dalšímu útoku... a myslí, žes to udělal ty.''
Protentokrát to vypadalo, že barbaři, přízemní žijící lidé, kteří se bojí čehokoli neznámého mají pravdu. Jak jinak vysvětlit, to k čemu došlo? Pocítil slabost, všechno se s ním točilo, vířící zmatek, a pak ho pohltila tma. Když se probral, řekl mu Matt, že další člověk byl napaden. Okraden tentokrát nejen o krev, ale i o život. Jak by se to dalo vysvětlit jinak, než že on, Stefan je vrah?
Ano, je vrah. Zlý. Tvor zrozený v temnotách, odsouzený tam žít, lovit a skrývat se navždy. Tak proč tedy nezabíjet? Proč nenaplnit svůj osud? Když už ho nemůže změnit, může si ho alespoň užít. Rozpoutá svou temnotu nad tímto městem, které ho nenávidí, které ho loví i v této chvíli.
Ale nejdřív.... Má žízeň. Jeho žíly plály jako sít žhavých drátů. Musí se nakrmit...brzy ....teď.
Penzion byl temný. Elena zaklepala na dveře, ale nedočkala se odpovědi. Nad hlavou jí zaburácel hrom. Stále ještě nepršelo.
Po třetím zaklepání zkusila dveře a ony se otevřely.Dům byl tichý a černý jako tér. Dostala se ke chodům po hmatu a vyšla nahoru.
V patře byla stejná tma. Zakopla a pokoušela se najít ložnici se schodištěm do třetího patra. Nahoře se rýsovalo slabé světlo. Zamířila k němu. Cítila se tísněná zdmi, které vypadaly, jako by se nad ní uzavíraly.
Světlo přicházelo zpoza zavřených dveří. Elena na ně zlehka zaklepala. ,,Stefane.'' zašeptala a pak zavolala hlasitěji. ,,Stefane, to jsem já.''
Žádná odpověď. Vzala za kliku, otevřela a rozhlédla se. ,,Stefane...''
Mluvila k prázdné místnosti.
A k naprosto zpřeházené místnosti. Vypadala, jako by jí profičelo tornádo a zanechalo po sobě samou zkázu. Truhly, které předtím poklidně stály v rozích, nyní ležely překlopené v groteskních úhlech, s víky dokořán, a jejich obsah byl rozházený všude po podlaze. Všechen Stefanům majetek, všechny ty věci, které tak pečlivě opatroval a kterých si zřejmě cenil, byly rozházené jako odpadky.
Elenou projela hrůza. Zuřivost a násilí zcela zjevně čišelo z této pustošivé scény, téměř ji z toho jímala závrat. Někdo, kdo už má za sebou násilí, řekl Tyler.
Je mi to jedno, pomyslela si, jak se v ní vzmáhal vztek a potlačil strach. Všechno je mi jedno, Stefane, pořád tě chci vidět. Ale kde jsi?
Padací dveře ve stropu byly otevřené a profukoval jimi studený vítr. Ach, pomyslela si Elena a pocítila náhlý záchvěv strachu. Střecha je tak vysoko...
Dřív se nikdy nepokoušela vyšplhat po žebříku na střechu a v dlouhé sukni to šlo těžko. Pomalu se protáhla padacími dveřmi, klekla si na střechu a opatrně se postavila. V rohu uviděla temnou postavu a rozeběhla se k ní.
,,Stefane, já jsem musela přijít...,'' začala, ale slova jí zamrzla na rtech. Právě když se postava otočila, oblohou ozářil blesk. A v tu chvíli najednou ožily všechny neblahé předtuchy a noční můry. Nemělo smysl křičet, nic už nemělo smysl.
Bože, to ne... Její mysl odmítala pochopit, na co se dívá. Ne, ne. Na to se nebude dívat, tomu odmítá věřit...
Ale tomu pohledu se nedokázal vyhnout. I kdyby zavřela oči, každý detail té scény měla vyrytý v paměti. Jakoby to onen blesk navždy vypálil do jejího mozku.
Stefan. Stefan, tak uhlazený a elegantní i v běžném oblečení, ve své kožené bundě s vyhrnutým límcem. Stefan s vlasy tmavými jako ty převalující se černé mraky za ním. Stefan zachycený v tom záblesku světla, napůl otočený k ní, tělo zkroucené v postoji šelmy a s výrazem zvířecí zuřivosti ve tváři.
A s krví ve tváři. Ta pyšná, smyslná ústa byla potřísněná krví. Byla příšerně rudá oproti bledé pokožce, oproti ostré bělosti jeho obnažených zubů. V jeho rukách viděla bezvládné tělo holubice, bílé jako ty zuby, se svěšenými křídly. Jiná ležela na zemi u jeho nohou, jako zmačkaný a zahozený kapesník.
,,Panebože, to ne,'' zašeptala Elena. Šeptala to stále dál a dál, ustupovala od něj a sotva si byla vědoma, co vlastně dělá. Její mysl si prostě s tou hrůzou nedokázala poradit, myšlenky ji zběsile uháněly v hrůze, jako myšlenky, které se pokoušejí uniknout z klece. Tomu nebude věřit, tomu nevěří. Po těle cítila nesnesitelné napětí, srdce jí bilo jako splašené, hlava se jí točila.
,,Panebože, to ne...''
,,Eleno!'' Hroznější než všechno ostatní bylo zahlédnout Stefana, jak na ni hledí z oné zvířecí tváře, vidět, jak se výraz šelmy mění ve výraz šoku a zoufalství.
Eleno, prosím ne...''
,,Panebože, to ne...'' Výkřiky se jí pokusily prodrat z hrdla. Ustupovala stále dál, klopýtala a on učinil krok směrem k ní. ,,Ne!''
,,Eleno, prosím, buď opatrná...'' Ta hrozná věc, věc ve Stefanově tváři jde po ní, zelené oči mu plály. Když udělal další krok a vztáhnul ruku, uskočila dozadu. Ta dlouhá ruka se štíhlými prsty, která jí tak jemně hladila vlasy...
,,Nedotýkej se mě!'' vykřikla. A pak jen křičela a tiskla se k železnému zábradlí. To železo zde bylo téměř století a půl a na některých místech bylo téměř prožrané rzí. Elenina zpanikařená váha pro ně byla už příliš, cítila, jak povolilo. Slyšela, jak se skřípěním přetíženého kovu a dřeva mísí s jejím vlastním křikem. A najednou za ní nebylo nic, čeho by se mohla zachytit, a ona padala.
V tu chvíli zahlédla vířící purpurové mraky a temnou masu domu vedle sebe. Vypadalo to, že má dost času, aby si je podrobně prohlédla, aby cítila nekonečnou hrůzu, když křičela a padala a padala a padala.
Ale ten hrozný tříštivý náraz nepřišel. Náhle ji objaly něčí paže a podepřely ji v prázdnotách. Slyšela tupé zadunění a paže ji objaly těsněji, jiné tělo přijalo náraz. Pak vše ztichlo.
Zůstala bez pohybu v tom objetí a pokoušela se zorientovat. Pokusila se uvěřit další neuvěřitelné věci. Spadla z třímetrové budovy, a přesto byla pořád na živu. Stojí tu v zahradě za penzionem, v naprostém tichu mezi hřměním, a na místě, kde mělo být její roztříštěné tělo, leží jen několik listů.
Pomalu zvedla pohled k tomu, kdo ji držel. Stefan. Dnes večer prožila příliš mnoho strachu, zasáhlo ji příliš mnoho ran. Už neměla sílu reagovat. Dokázala k němu jen udiveně vzhlížet.
V jeho očích bylo tolik smutku. V těch očích, které předtím plály jako zelený led a nyní byly tmavé a studené, plné čiré beznaděje. Stejný pohled, který viděla onu první noc v jeho pokoji, ale nyní to bylo ještě horší. Protože teď v jeho pohledu viděla sebenenávist smíšenou s žalem a hořkého odsouzení. Nedokázala to unést.
,,Stefane,'' zašeptala a cítila, jak smutek zalévá i její duši. Stále viděla stopu červeně na jeho rtech, ale nyní v ní spolu s instinktivní hrůzou vzbudila i záchvěv lítosti. Byl tak sám... tak jiný a tak sám...
,,Ach Stefane,'' zašeptala.
V oněch bezútěšných ztracených očích se neobjevil ani náznak reakce. ,,Pojď,'' řekl tiše a vedl ji zpět k domu.
Stefan pocítil příval hanby, když přišli do třetího patra a vkročili do chaosu v jeho pokoji.Že to viděla ze všech zrovna Elena bylo nesnesitelné. Ale možná bylo na místě, že viděla, kdo skutečně je, co dokáže udělat.
Přešla pomalu, omámeně k posteli a posadila se.Pak k němu vzhlédla a jejich oči se setkaly. ,,Pověz mi to,'' řekla jen.
Krátce a nevesele se zasmál a spatřil jak sebou trhla. Nenáviděl se proto ještě více, ,,Co ještě potřebuješ vědět?'' zeptal se. Položil chodidlo na víko převrácené truhly a čelil jí téměř vzdorně, gestem ukázal pokoji. ,,Kdo to udělal? Já.''
,,Jsi silný,''řekla s pohledem na převržený kufr. Zvedla pohled, jako kdyby se upamatovala, co se odehrálo na střeše. ,,A rychlý.''
,,Silnější než člověk,'' odpověděl a úmyslně zdůraznil poslední slovo. Proč od něj v hrůze neprchá, proč se na něj už nedívá s takovým odporem jako na střeše? Už mu bylo jedno, co si o něm myslí. ,,Mám rychlejší reflexy a jsem houževnatější. Musím být. Jsem lovec,'' dodal drsně.
Něco v jejím pohledu mu připomnělo, jak ho našla. Otřel si ústa hřbetem dlaně, pak si rychle došel pro sklenici vody, která stála na nočním stolku a nějakým zázrakem přežila jeho řádění.
Cítil, jak se na něho dívá, když pil a znovu si otřel ústa. Tak jo, pořád mu záleží na tom, co si o něm myslí.
,,Můžeš jíst a pít...jiné věci,'' řekla.
,,Ale nepotřebuju to,'' řekl tiše. Byl slabý a zasmušilý.'' Náhle se otočil a pocítil, jak v něm roste opět vášnivá naléhavost. ,,Řekla jsi, že jsem rychlý - ale to právě nejsem. Slyšela jsi někdy to rčení, že jsou , buďto rychlí, nebo mrtví', Eleno? Rychlý znamená živý; to slovo označuje ty, kdo mají život. Já jsem ta druhá část rčení,''
Viděl jak se třese. Ale hlas měla klidný a nespouštěla z něj pohled. ,,Pověz mi to,'' zopakovala. ,,Stefane, mám právo to vědět.''
Poznal ona slova. A byla stejně pravdivá, jako když je vyřkla poprvé. ,,Ano, předpokládám, že ano,'' odpověděl unaveným hlasem. Na okamžik se zadíval z rozbitého okna, pak se k ní otočil a bez výrazu prohlásil: ,,Narodil jsem se na konci patnáctého století. Věříš tomu?''
Pohlédla na předměty, které ležely tam, kde je vysypal jedním mohutným pohybem paže. Floriny, achátový pohár, dýka. ,,Ano,'' odpověděla jemně. ,,Ano, věřím tomu.''
,,A pořád ještě chceš vědět víc? Jak se ze mě stalo to, co jsem?'' Když přikývla, obrátil se znovu k oknu. Jak jí to jen může říct? On, který se tak dlouho vyhýbal otázkám, který se stal přeborníkem ve skrývání a klamání.
Existovala však jen jedna cesta - a to bylo říct absolutní pravdu, neskrývat nic. Položit jí pravdu k nohám, vše, co jaktěživ nesvěřil živé duši.
Ale přál si to udělat. I když věděl, že ji nakonec přiměje obrátit se na útěk, potřeboval Eleně říct, kdo vlastně je.
A tak hleděl do temnoty za oknem, kterou místy protínaly záblesky modrého světla, a začal vyprávět. Mluvil věcně a bez emocí a pečlivě volil slova. Vyprávěl jí o svém otci, onom ryzím renesančním muži, a o svém životě ve Florencii a na venkovském sídle. Vyprávěl jí o svých studií i o svých ambicích. O bratrovi, který byl tak jiný než on, a o nepěkných citech, které k sobě chovali.
,,Nevím, kdy mě vlastně Damon začal nenávidět,'' řekl. ,,Vždycky to tak bylo, celou dobu, co se pamatuju. Možná proto, že se máma nikdy nezotavila poté, co mě porodila. Umřela o několik let později. Damon ji moc miloval a vždycky jsem měl pocit, že z toho viní mě.'' Odmlčel se a polknul. ,,A pak, později, šlo o dívku.''
,,O tu, kterou ti připomínám?'' řekla Elena jemně. Přikývnul. ,,O tu,'' řekla o něco váhavěji, ,, která ti dala prstýnek?''
Shlédl na stříbrný prsten na svém prstu a pohlédl jí do očí. Pak pomalu vytáhl ten prsten, který nosil na řetízku za košili, a pohlédl na něj.
,,Ano, to byl její prsten,'' řekl. ,,Bez takového talismanu na slunci umíráme, jako by nás sežehnul oheň.''
,,Takže ona byla... jako ty?''
,,Udělala ze mě to, co jsem'' Zdráhavě jí vyprávěl o Katherine. O její kráse a něžnosti a o tom, jak ji miloval. A jak ji miloval Damon.
,,Byla příliš něžná, měla v sobě příliš mnoho citu,'' řekl s bolestí. ,,Rozdávala ho všem, včetně mého bratra. Ale nakonec jsme jí řekli, že si musí vybrat. A pak... přišla za mnou.''
Vzpomínka na onu noc, na onu sladkou hroznou noc, se mu vrátila. Přišla za ním. A on byl tak šťastný, tak plný úcty a radosti. Pokoušel se to Eleně sdělit, najít ta správná slova. Celou tu noc prožíval dokonalé štěstí, dokonce i příští ráno, když se probudil a ona byla pryč, se vznášel na vrcholu blaženosti...
Téměř by se mohlo zdát, že to byl pouhý sen, ale dvě malé ranky na jeho krku byly skutečné. Překvapilo ho, že nebolí a že již vypadají částečně zahojené. Schoval je za vysokým límečkem košile.
Její krev nyní koleje v jeho žilách, pomyslel si a jen samotná slova mu rozbušila srdce. Dala mu svou sílu; zvolila si jeho.
Dokonce věnoval úsměv i Damonovi, když se ten večer setkali na dohodnutém místě. Damon byl celý den mimo dům, ale objevil se v úzkostlivě udržované zahradě přesně na čas. Stál, opíral se o strom a upravoval si manžety. Katherine se opozdila.
,,Možná je unavená,'' napadlo Stefana, když sledoval, jak se barvy soumraku pomalu rozplývají v nočních tmách. Pokoušel se z hlasu zaplavit slabou samolibost. ,,Možná potřebuje více odpočinku než obvykle,''
Damon na něj ostře pohlédnul, jeho oči pronikavě hledaly zpod kštice černých vlasů. ,,Možná,'' řekl s takovou intonací, jako by chtěl dodat víc.
Ale pak zaslechli na stezce tichý krok a mezi keři živého plotu se objevila Katherine. Měla na sobě své bílé šaty a byla krásná jako anděl.
Věnovala každému úsměv. Stefan ho zdvořile opětoval, o jejich společném tajemství hovořily jen jeho oči.Čekal.
,,Požádali jste mě, abych si zvolila,'' řekla a pohlédla nejprve na něho a pak na jeho bratra. ,,A když jste nyní přišli v onu hodinu, kterou jsem určila, řeknu vám, co jsem si zvolila.''
Pozvedla svou malou ruku,tu, na které měla prsten, a Stefan si uvědomil, že kámen má stejnou barvu jako zšeřelá obloha. Bylo to, jako by Katherine nosila s sebou kousek noci, už navždy.
,,Vy oba jste viděli tento prsten,'' řekla tiše. ,,A víte, že bez něho zemřu. Není snadné takový talisman vyrobit, ale naštěstí moje Gudren je šikovná. A tady ve Florencii je mnoho stříbrotepců.''
Stefan naslouchal a ničemu nerozuměl, ale pak se otočila k němu a povzbudivě se usmála.
,,A tak,'' řekla a pohlédla mu do očí, ,,jsem ti nechala vyrobit dárek.'' Vzala ho za ruku a něco do ní vtiskla. Když na to pohlédl, zjistil, že to je prsten podobný tomuto jejímu, ale větší a těžší a vykovaný ze stříbra místo ze zlata.
,,Ještě se nemusíš obávat slunce,'' řekla s jemným úsměvem, ,,ale brzy budeš.''
Pýchou a blažeností ztratil slova. Natáhl se po její ruce, aby ji políbil, chtěl ji obejmout přímo na místě, dokonce i před Damonem. Ale Katherine se odvrátila.
,,A pro tebe,'' řekla a Stefan myslel, že ho šálí sluch - přece ta vřelost a sympatie v jejím hlase nemůže patřit jeho bratrovi, ,,a pro tebe také. Také ho budeš brzy potřebovat.''
Stefana musí šálit i zrak. To,co vidí, nemůže být pravda, to není možné. Katherine vložila do Damonovy dlaně stejný prsten jako do jeho.
Ticho, které se pak rozhostilo, bylo absolutní jako ticho zániku světa.
,,Katherine...'' Stefan sotva dokázal dostat ta slova přes rty. ,,Jak můžeš dát něco takového jemu? Po tom co jsme spolu sdíleli...''
,,Co jste vy sdíleli?'' Damonův hlas zazněl jako prásknutí biče, když se prudce otočil ke Stefanovi. ,,Minulou noc přišla za mnou. Už si vybrala.''
A Damon strhnul límec košile, aby odhalil dvě drobné ranky na hrdle. Stefan na ně zíral a bojoval s návalem nevolnosti. Byly stejné jako ty jeho.
V čirém zmatku zavrtěl hlavou. ,,Ale Katherine... to nebyl sen. Přišla jsi za mnou...''
,,Přišla jsem za vámi oběma.'' Katherinin hlas zněl pokojně, dokonce potěšeně, pohlížela na ně poklidným pohledem. Usmála se na Damona a pak i na Stefana.
,,Oslabilo mě to, ale jsem ráda že jsem to udělala. Copak to nechápete?'' pokračovala, když na ni nepřestávali zírat, příliš ohromeni, než aby dokázali promluvit.
,,To je moje volba! Miluji vás oba a nezdám se ani jednoho z vás. Ted budeme všichni tři spolu a šťastní.''
,,šťastní...,'' vyrazil ze sebe Stefan.
,,Ano, šťastní! My tři budeme druhové , radostní druhové, už na věky.'' Její hlas zesílil radostným pohnutím a v očích jí plálo nadšení šťastného dítěte. ,,Budeme navždy spolu, nikdy nepocítíme nemoc, nikdy nezestárneme, až do konce časů! To je má volba.''
,,šťastný... s ním?'' Damonův hlas se chvěl hněvem a Stefan spatřil, jak jeho vždy pevně se ovládající bratr bledne vzteky. ,,S tímhle klukem stojícím mezi námi, s tím užvaněným a ukecaným vzorem všech ctností? Sotva mohu vystát pohled na něj. Přísahám při Bohu, že si přeju, abych ho už nikdy nespatřil a nikdy neslyšel jeho hlas!''
,,A já si přeju to samé o tobě, bratře,'' vyštěkl Stefan a srdce se mu trhalo v hrudi. Tohle je Damonova vina. Damon otrávil Katherininu mysl, takže už neví, co dělá.
,,A napůl jsem rozhodnutý se o to postarat,''dodal divoce.
Damon pochopil, jak to myslel. ,,Tak tas meč, pokud ho najdeš,'' zasyčel a oči mu výhružně plály.
,,Damone, Stefane, prosím, to ne!'' křičela Katherine, vrhla se mezi ně a chytila Stefana za ruku. V šoku hleděla z jednoho na druhého a v očích se jí sbírali slzy. ,,Uvědomte si, co říkáte, vždyť jste bratři.''
,,Za to já nemůžu,'' zavrčel Damon a znělo to jako kletba.
,,Copak se nemůžete usmířit? Kvůli mně, Damone...Stefane... Prosím.''
Část jeho nitra se chtěla podvolit Katherininu zoufalému pohledu a jejím slzám. Ale zraněná pýcha a žárlivost byly příliš silné. Uvědomoval si, že má tvář tvrdou jako kámen, stejně neoblomnou jako Damon. Nehodlal ustoupit ani o píď.
,,Ne,'' prosil. ,,Nemůžeme. Musí to být jen jeden z nás, Katherine. Nikdy se o tebe nebudu dělit s ním.''
Katherine pustila jeho paži, z očí jí stékaly slzy a jako veliké kapky skrápěli bílé šaty. Vzlykavě popadla dech. A pak, stále plačíc, nadzvedla sukně a rozeběhla se.
,,A pak Damon vzal prsten, který mu dala, a nasadil si ho,'' vyprávěl Stefan drsným hlasem plným emocí. ,,A řekl mi: ,,Já si ji ještě získám, bratříčku,'a pak odešel pryč.'' Otočil se a zamrkal, jako by vešel z temnoty do světla a pohlédl na Elenu.
Stála nehybně na posteli a dívala se na něj očima, které se tolik podobali Katherininým. Zvláště nyní, když byly plné žalu a hrůzy. Ale Elena neutekla. Promluvila na něj.
,,A co se stalo pak?''
Stefan divoce zatnul pěsti a ustoupil od okna. Tuhle vzpomínku ne. Sám ji nedokázal ani snést, natož o ní mluvit. Jak by to mohl udělat? Jak by mohl vzít Elenu s sebou do těch temnot a ukázat jí ty hrozné věci, které se tam ukrývají?
,,Ne'' řekl. ,,To nemůžu. Nemůžu.''
,,Musíš mi to říct,'' pobídla ho jemně. ,,Stefane, to je přece konec celého příběhu, že ano? To je to, co se skrývá za všemi těmi tvými hradbami, to jo to, co se mi bojíš ukázat. Ale musíš mi dovolit, abych to viděla. Stefane, teď prostě nemůžeš přestat.''
Cítil, jak se ho zmocňuje děs - ta zívající propast, kterou tak jasně viděl onoho dávného dne. Toho dne, kdy všechno skončilo - a kdy všechno začalo.
Cítil, jak ho Elena vzala za ruku, a když pohlédnul dolů, uviděl její prsty, jak tisknou ty jeho a dodávají mu teplo, dodávají mu sílu. Upírala na něj oči. ,,Pověz mi to.''
,,Ty chceš vědět, co se stalo potom? Čím se stala Katherine?'' zašeptal. Ona přikývla, pohled měla téměř nevidoucí, ale stále vyrovnaný. ,,Tak já ti to tedy povím. Následujícího dne zemřela. Můj bratr Damon a já... my jsme ji zabili.''

UPÍŘÍ DENÍKY-12.kapitola

8. června 2010 v 12:31
Elena se zvolna otáčela před velkým zrcadlem v ložnici tety Judith. Margaret seděla v nohách veliké sloupkové postele a vážně kulila modrá kukadla obdivem.
,,Přeju si, abych měla taky takové šatičky na Halloween,'' řekla. ,,Mně se nejvíc líbíš jako malé bílé koťátko.'' odpověděla Elena a políbila ji mezi dvě bílá ouška, která Margaret měla na čelence ve vlasech. Pak se obrátila k tetě, která stála u dveří s připravenou jehlou a nití. ,,Jsou dokonalé,'' pochválila vřele. ,,Nemusíme změnit vůbec nic.''
Dívka v zrcadle klidně mohla vystoupit z jedné z Eleniných knih o renesanci. Měla holé hrdlo a ramena a těsný živůtek ledově modrých šatů zdůrazňoval její štíhlounký pas. Dlouhé široké rukávy byly prostřižené tak,že jimi vykukovala bílá hedvábná košilka ve spod. Široká rozevlátá sukně se letmo dotýkala podlahy kolem ní. Byly to opravdu krásné šaty a bledě modrá barva podtrhovala temnější modř jejích očí.
Když se Elena odvracela od zrcadla, padl jí zrak na starobylé kyvadlové hodiny nad toaletním stolkem. ,,Ale ne, skoro sedm. Stefan tu bude každou chvilku.''
,,Támhle je jeho auto,'' upozornila ji teta Judith, když pohlédla z okna. ,,Sejdu dolů a pustím ho dovnitř.''
,,To je v pořádku,'' odpověděla Elena. ,,Otevřu mu sama. Ahoj a užij si rozdávání dárku k Halloweenu!'' A už pospíchala se schodů.
Tak tady jsem, pomyslela si. Když se natáhla po klice, vzpomněla si na ten den, nyní již skoro dva měsíce vzdálený, kdy zastoupila Stefanovi cestu po hodině evropských dějin. Měla stejný pocit očekávání, vzrušení a napětí.
Jen doufám, že tohle dopadne líp, než ten minulý plán, pomyslela si. Minulý týden a půl upínala svoje naděje k tomuto okamžiku, k tomuto večeru. Pokud se se Stefanem nadají dohromady dnes večer, nestane se tu nikdy.
Dveře se otevřely a ona ustoupila se sklopeným zrakem. Cítila se téměř plaše, obávala se, co uvidí ve Stefanově tváři. Ale když uslyšela jeho prudký nádech, rychle vzhlédla - a v srdci pocítila chlad.
Hleděl na ni s údivem, to ano. Ale nebyl to radostný údiv, který viděla v jeho očích oné první noci v jeho pokoji. Tenhle měl blíže k šoku.
,,Tobě se to nelíbí,'' zašeptala, poděšená jeho ostrým pohledem.
Rychle se probral jako vždy. Zamrkal a zavrtěl hlavou. ,,Ne, ne, jsou krásné. Ty jsi krásná.''
Tak proč tu stojíš, jako bys právě viděl ducha? Pomyslela si. Proč mě neobejmeš, nepolíbíš - proč?
,,Vypadáš dobře,'' řekla tiše. A byla to pravda. Ve smokingu a pláštěnce, kterou měl pro svou roli, vypadal štíhle a krásně. Byla překvapená, že s rolí souhlasil, ale když mu to navrhla vypadal spíš pobaveně. Právě teď vypadal elegantně a spokojeně, jako by se v těchto šatech cítil stejně pohodlně jako ve svých džínách.
,,Raději bychom měli jít,'' řekl stejně tiše a vážně.
Elena přikývla a vydala se s ním k autu, ale srdce již neměla jen chladné, ale úplně ledové. Byl jí vzdálenější než dřív a neměla ani ponětí, jako ho přivést zpátky.
Když se rozjeli ke škole, zarachotil jim nad hlavami hrom a Elena vyhlédla z okénka v němém úleku. Mračna nad nimi byla mohutná a černá, ačkoli ještě nezačalo pršet. Vzduch byl nabitý elektřinou a nevlídně kupovité mraky dodávaly obloze hororový přídech. Byla to dokonalá atmosféra pro Halloween, hrozivá a nepřirozená, ale v Eleně budila děs. Od oné noci u Bonnie ztratila veškerý zájem o záhady a tajemno.
Její deníček se už neobjevil,ačkoli prohledaly Bonniin dům od půdy po sklep. Stále nemohla uvěřit, že je opravdu pryč, a představa, jak si někdo cizí čte její nejtajnější myšlenky, ji přiváděla k zuřivosti. Protože samozřejmě byl ukraden; jiné vysvětlení neexistovalo. V McCulloughovic domě byly té noci otevřeny více než jedny dveře; kdokoli mohl prostě vejít dovnitř. Měla chuť zabít toho, kdo to udělal.
V mysli se jí vynořila představa oněch tmavých očí. Ten kluk, ten, kterému se téměř oddala v Bonniině domě, ten, který ji přinutil zapomenout na Stefana. Byl to on?
Probrala se až když dorazili ke škole. Jak procházeli školu, přinutila se k úsměvu. V tělocvičně vládl sotva organizovaný chaos. Za tu hodinu, co byla Elena pryč, se všechno změnilo. Předtím byla místnost plná studentů posledního ročníku - členů Studentské rady, fotbalového týmu a Key Clubu - a všichni dokončovali poslední úpravy scény. Nyní byla plná cizinců a většina z nich ani nebyli lidé.
Několik zombie se otočilo, když Elena vešla. Rozšklebené lebky jim prosvítaly shnilým masem na tvářích. Groteskně deformovaný hrbáč kulhal směrem k ní spolu s mrtvolou, která měla sinalou plet a prázdné oči.
Z jiného směru přicházel vlkodlak, vrčící čumák pokrytý krví, spolu s tmavou a dramatickou čarodějnicí.
Elena si s nepříjemným překvapením uvědomila, že nedokáže poznat ani polovinu z těch lidí v kostýmech. A pak už ji obklopili, obdivovaly její ledově modré šaty a hlásili jí problémy, které se ještě objevily. Elena je umlčela mávnutím a obrátila se k čarodějnici, jejíž dlouhé tmavé vlasy splývaly po zádech těsně padnoucích vlasů.
,,Tak jak to vypadá, Meredith?'' zeptala se.
,,Trenér Lyman je nemocný,'' odpověděla Meredith příkře, ,,takže někdo pozval Tannera, aby ho nahradil.''
,,Pana Tannera?'' zděsila se Elena.
,,Ano, a už dělá potíže. Chudák Bonnie to právě před chvílí schytala. Radši by ses tam měla jít podívat.''
Elena s povzdechem přikývla a pak se vydala po zakroucené stezce strašidelným domem. Když procházela hrozivou mučírnou a děsivým pokojem Šíleného rozparovače, měla dojem, že všechno postavili až příliš dobře. Tohle místo je skličující dokonce i za světla.
Pokoj druidů byl blízko východu. Zde postavili kartonový Stonehenge. Ale hezounká malá kněžka, která stála mezi realisticky vypadajícími monolity v bílé robě a s věncem z dubových listů, vypadala, že brzy propukne v pláč.
,,Ale vy musíte mít na sobě krev,'' přemlouvala kohosi. ,,Je to součást scény; jste oběť.''
,,Už to že mám na sobě tyhle hadry,je dost hrozné.'' odseknul pan Tanner. ,,Nikdo mi neřekl, že si budu muset všude rozmazat kečup.''
,,Ale on nepřijde přímo na vás,'' uklidňovala ho Bonnie. ,,Bude jen na kostýmu a na oltáři. Jste oběť.,'' opakovala, jakby ho tím snad mohla přesvědčit.
,,Co se toho týče,'' prohlásil pan Tanner znechuceně, ,,je přesnost celé této scény značně podezřelá. V rozporu s obecným přesvědčením, Stonehenge nepostavily druidové, postavila ho kultura z doby bronzové, která...''
Elena pokročila dopředu. ,,Pane Tannere, na tom ve skutečnosti nezáleží..''
,,Ne, vám asi ne,'' odpověděl. ,,A proto vy a vaše neurotická kamarádka obě propadáte z historie.''
,,Pan Salvatore,'' řekl Tanner a vyslovoval to jméno tonem, který jakoby říkal a teď už mám den zkažený úplně. ,,Předpokládám, že nám můžete nabídnout nová slova moudrosti. Nebo hodláte udělat monokl i mě?'' Pohledem zkoumal Stefana, který tu stál v neúmyslně elegantní póze, v perfektně střiženém smokingu, a Elena pocítila náhlý šok z poznání.
Tanner vlastně není o mnoho starší než my, pomyslela si. Vypadá starší kvůli ustupujícím vlasům, ale vsadila bych se, že je mu něco přes dvacet. A pak si z nějakého důvodu vzpomněla, jak Tanner vypadal na plese, v levném oblýskaném obleku, který mu nepadl dobře.
Vsadím se, že to v životě nedotáhl ani ke svému vlastnímu maturitnímu plesu, pomyslela si. A poprvé k němu pocítila něco jako účast.
Stefan to možná pocítil také, protože ačkoli pokročil přímo před mužíka a stál mu nyní tváří tvář, promluvil tichým hlasem. ,,Ne to nehodlám. Myslím, že se to všechno vymklo ze správné perspektivy. Proč bychom ne...'' Elena neslyšela zbytek, protože dál mluvil tichým uklidňujícím hlasem a zdálo se, že pan Tanner skutečně naslouchá. Pohlédla zpět na skupinku, která se za ní shromáždila: čtyři nebo pět démonů, vlkodlak, gorila a hrbáč.
Tak jo všechno je pod kontrolou,'' řekla a oni se rozešli. Stefan se o to postará- ačkoli si nyní nebyla jistá, protože viděla jen temeno jeho hlavy.
Temeno jeho hlavy...Najednou jí před očima probleskla vzpomínka na první den školy. Jak Stefan stál v kanceláři a hovořil se sekretářkou paní Clarkovou a jak podivně se paní Clarková chovala. Byla si docela jistá, když se tak dívala na pana Tannera, že má stejný jemně omámený výraz. Elena pocítila pomalý záchvěv znepokojení.
,,Tak jo,'' obrátila se na Bonnie, ,,půjdeme se podívat dopředu.''
Prošly přímo skrze pokoj mimozemšťanů a pokoj živých mrtvých, protáhly se mezi přepážkami a vyšly v prvním pokoji, kudy budou přicházel návštěvníci, aby je pozdravil vlkodlak. Vlkodlak si sundal hlavu a povídal si s párem mumií a s egyptskou princeznou.
Elena musela připustit, že Caroline vypadá jako Kleopatra úchvatně, linie bronzového těla jemně prosvítající lehoučkou plátěnou robu, kterou měla na sobě. Matta, který dělal vlkodlaka, by sotvakdo mohl vinit, kdyby se mu oči začaly stáčet níž od Carolininy tváře.
,,Jak to jde tady?'' zeptala se Elena s nucenou lehkostí.
Matt se trochu lekl a obrátil se k nim. Elena ho od plesové noci sotva zahlédla a věděla, že se se Stefanem také odcizili. Kvůli ní. A těžko z toho vinit Matta, i když věděla, jak moc to Stefana zasáhlo.
,,Všechno je v pohodě,'' odpověděl Matt a očividně se necítil ve své kůži.
,,Až Stefan skončí s Tannerem, myslím, že ho pošlu sem,'' řekla Elena. ,,Pomůže přivábit lidi.''
Matt netečně pokrčil jedním ramenem a pak řekl. ,,Až skončí s Tannerem co?''
Elena na něj překvapeně pohlédla. Přísahala by, že byl ještě před minutou v místnosti druidů a viděl to. Vysvětlila o co jde.
Venku znovu zahřmělo a Elena zahlédla otevřenými dveřmi zablýsknutí na noční obloze. O pár vteřin později se ozval další hrom, ještě hlasitější.
,,Doufám že bude pršet,'' zanaříkala Bonnie.
,,Ano'' souhlasila Caroline, která stála tiše, zatímco Elena mluvila Mattem. ,,byla by taková škoda, kdyby nikdo nepřišel.''
Elena na ni zostra pohlédla a v jejích úzkých kočičích očích spatřila otevřenou nenávist.
,,Caroline,'' oslovila ji impulzivně, ,,podívej. Nemůžeme vyhlásit příměří. Nemůžeme zapomenout na všechno, co se stalo, a začít znovu?''
Carolinniny oči pod korbou na čela se rozšířily a pak znovu zúžily. Zkřivila ústa a přistoupila k Eleně blíž.
,,Já ti to nikdy nezapomenu,'' řekla, otočila se a odkráčela.
Rozhostilo se ticho, Bonnie a Matt hleděli na podlahu. Elena přikročila ke dveřím, aby pocítila chladivý vzduch na tvářích. Venku viděla pole a rozkývané větve dubů za ním. Opět ji přemohl podivný pocit neblahé předtuchy. Dneska nastala ona noc, kdy se všechno přihodí. Ale co je ono všechno, neměla ani ponětí.
Z přestavěné tělocvičny se ozvalo volání: ,,Tak jo, všichni jsme připravení vpustit lidi z parkoviště. Zhasni světla Ede!'' Náhle záře pohasla a vzduch zaplnilo sténání a šílený smích, jako když se ladí orchestr.
Elena si povzdychla a obrátila se.
,,Bonnie, radši se připrav popohánět je skrz,'' upozornila ji tiše. Bonnie přikývla a zmizela ve tmě. Matt si nasadil vlkodlačí hlavu a otáčel se v rytmu nahrávky, která ke změti zvuků přidávala ještě strašidelnou hudbu.
Stefan se vynořil za rohem. Vlasy a oděv mu splývaly s temnotou, jen bílá náprsenka se jasně rýsovala. ,,S Tannerem je všechno zařízeno,'' prohlásil. ,,Můžu ještě nějak pomoct?''
,,No, mohl bys zůstat s Mattem a lákat lidi dovnitř...,'' Eleně se vytratil hlas. Matt se nakláněl nad kazetákem a dolaďoval hlasitost, ani nevzhlédl. Když pohlédla na Stefana, zjistila, že má tvář napjatou a prázdnou.
,,Nebo bys mohl jít do chlapecké šatny a vzít si na starost kafe a sváču pro strašidla,'' dodala unaveně.
,,Půjdu do šatny,'' řekl. Když se odvrátil, všímal si v jeho kroku drobného zakolísání.
,,Stefane? Jsi v pořádku?''
,,Je mi fajn,'' odpověděl když nabyl rovnováhu. ,,Jsem trochu unavený, to je všechno.'' Dívala se, jak odchází a v hrudi cítila čím dál větší tíhu.
Obrátila se k Mattovi a chtěla mu něco říct, ale v tu chvíli se už dovnitř nahrnuli návštěvníci.
,,Šou začala,'' prohlásil a přihrbil se do stínu.
Elena přecházela z místnosti do místnosti a řešila problémy. V minulých letech si tuhle část večera užívala nejvíc, dívala se, jak hrůzně scény ožívají a návštěvníci se s nadšením nechávají děsit, ale tentokrát se jí v myšlenkách usídlil děs a napětí. Dnes nastala ona noc, pomyslela si opět a led v hrudi se ještě o něco rozrostl.
Strašlivý rozparovač - nebo alespoň předpokládala, že ona postava v černém hávu s kapucí má představovat jeho - ji minula a ona si bezděčně pokusila vzpomenout, zde ho viděla na některém Halloweenském večírku. Na tom, jak se postava pohybovala, bylo něco známého.
Bonnie si vyměnila uštvaný úsměv s vysokou štíhlou čarodějnicí, která řídila provoz směrem k pavoučímu pokoji. Několik mladíků z nižších ročníků plácalo do visících pavučin, pokřikovalo a vůbec tropilo nepřístojnosti. Bonnie je popostrčila do pokoje druidů.
Přerušované světlo dodávalo celé scéně snový přídech. Bonnie pocítila zasmušilý triumf, když spatřila pana Tannera nataženého na oltáři, bílý šat mohutně postříkán krví, jak upírá zrak ke stropu.
,,Supeeer,'' zařičel jeden z kluků a přiclával k oltáři. Bonnie stála a zubila se v očekávání toho, jak krvavá oběť povstane a vyděsí kluka k smrti.
Ale pan Tanner se nepohnul, dokonce ani když kluk strčil prst do louže krve u hlavy oběti.
To je divné, pomyslela si Bonnie a pospíchala k oltáři, aby zabránila klukovy zmocnit se obětního nože.
,,To nedělej,'' vyštěkla, takže kluk místo toho natáhnul zakrvavenou ruku ke stropu, kde rudě zazářila s každým rozžehnutím světla. Bonnie pocítila náhlý iracionální strach, že pan Tanner čeká, až se nad ním sloní a teprve pak bafne. Ale on jen nepřestával zírat do stropu.
,,Pane Tannere, jste v pořádku? Pane Tannere! Pane Tanerre!''
Nedočkala se žádného pohybu ani zvuku. Ty široké oči ani nemrkly. Nedotýkej se ho, ozval se hlásek někde uvnitř její mysli náhle a naléhavě. Nedotýkejseho, nedotýkejseho, nedotýkejseho.
Pod stroboskopickým světlem viděla vlastní ruku, jak se vztáhla dopředu, uchopila pana Tannera za rameno a zatřásla jím, viděla, jak se jeho hlava bezvládně převalila směrem k ní. A pak uviděla jeho hrdlo.
Začala vřískat.
Elena uslyšela výkřiky. Byly pronikavé a neustávaly, nepodobaly se žádným jiným zvukům ve Strašidelném domě. Okamžitě pochopila, že tady nejde o žádnou legraci.
Všechno, co se potom dělo, bylo jako noční můra.
Doběhla do místnosti druidů a uviděla výjev, který však nebyl naaranžován pro oči návštěvníků. Bonnie vřískala a Meredith ji držela za ramena. Tři mladí kluci se pokoušeli dostat pryč závěsem, který zakrýval východ, a dva hlídači u východu zas nakukovali dovnitř a stáli jim v cestě. Pan Tanner ležel na kamenném oltáři, roztažený a jeho tvář...
,,Je mrtvej,'' vzlykala Bonnie, výkřiky se konečně převtělily do slov. ,,Panebože, ta krev je skutečná a on je mrtvej. Dotkla jsem se ho, Eleno, a je mrtvej, je opravdu mrtvej...''
Do místnosti se začali sbíhat lidé. Někdo další začal křičet a šířilo se to, pak se všichni snažili dostat ven, tlačili se v panice a naráželi do přepážek.
,,Rozsviťte světla!'' zavolala Elena a uslyšela, jak ostatní ten pokyn předávají dál. Meredith, rychle běž k telefonu a zavolej záchranku a policii... ,,Tak rozsviť ty světla!''
Když naskočila světla, Elena se rozhlédla, ale neviděla nikoho dospělého, nikoho, kdy by mohl převzít dohled nad situací. Část jejího nitra byla ledově chladná, mysl uháněla jako splašená a snažila se vymyslet, co dělat dál. A druhá část byla prostě ochromená hrůzou. Pan Tanner ...nikdy ho neměla ráda, ale to nějak dělalo věci horší.
,,Dostaňte odsud všechny děcka, všichni kromě personálu ven,'' zavelela.
,,Ne! Zavřete dveře! Nepouštějte ven nikoho, dokud nepřijde policie,'' zavolal vlkodlak vedle ní a sundal si masku. Elenu překvapil jeho hlas a uviděla, že to není Matt, ale Tyler Smallwood.
Pustili ho do školy teprve tento týden a tvář měl ještě poznamenanou Stefanovou rukou. Ale v hlase mu zazněl tón autority a Elena si všimla, že hlídači dveře opravdu zavřeli. Slyšela, jak se na druhé straně tělocvičny zabouchly dveře. Asi tucet lidí se nacpal do místnosti se Stonehenge a jen jeden z nich ve strašidelném domě pracoval. Zbytek byli lidé, které znala ze školy, ale nikoho z nich dobře. Jeden z nich, oblečený za piráta, oslovil Tylera.
,,Ty si myslíš... ty myslíš, že to udělal někdo z nás?''
,,Někdo tady to udělal, to je jasné,'' odpověděl Tyler. V hlase měl podivný vzrušený tón, jako kdyby si to téměř užíval. Ukázal na kaluž krve na skále. ,,Je pořád tekutá, nemůže to být moc dlouho. A podívejte, jakým způsobem má proříznuté hrdlo. Vrah to musel udělat támhle tím,'' ukázal na obětní nůž.
,,Pak tu ten vrah může být právě teď,'' zašeptala dívka v kimonu.
,,A není moc těžké uhodnout, kdo to je,'' prohlásil Tyler. ,,Někdo kdo pana Tannera nenáviděl, kdo se s ním dneska večer pohádal. Viděl jsem to.''
Takže to ty jsi ten vlkodlak v téhle místnosti, pomyslela si Elena omráčeně. Ale cos tu proboha dělal? Nepatříš mezi strašidla.
,,Někdo, kdo se dopustil násilí už dřív,'' pokračoval Tyler a zle se usmál. ,,Někdo, kdo, pokud víme, je psychopat a přišel do Fell's Church určitě jen proto, aby zabíjel.''
,,Tylere, o čem to proboha mluvíš?'' Elenino omráčení prasklo jako bublina. Zuřivě přistoupila k vysokému ramenatému klukovi. ,,Ty ses zbláznil!''
Pokynul k ní, aniž se na ni podíval. ,,To říká jeho přítelkyně -ale možná je malinko předpojatá.''
,,A možná jsi malinko předpojatý ty Tylere,'' ozval se hlas zpoza chumlu a Elena zahlédla druhého vlkodlaka, jak si klestí cestu do místnosti. Matt.
,,Opravdu? Tak proč nám neřekneš, co víš o Salvatorovi? Odkud pochází? Kde je jeho rodina? Kde přišel ke všem těm penězům?'' Tyler se obrátil a oslovil zbytek místnosti. ,,Kdo o něm vůbec něco ví?''
Lidé potřásali hlavami. Elena viděla, jak v jejich tvářích postupně roste nedůvěra. Nedůvěra ve všechno neznámé, všechno odlišné. A Stefan se lišil. Byl to cizinec v jejich středu. A zrovna teď potřebovali obětního beránka.
Dívka v kimonu začala: ,,Slyšela jsem povídat...''
,,A to je taky všechno, co o něm víte - povídačky!'' prohlásil Tyler. ,,Nikdo o něm doopravdy nic neví. Ale je tu jedna věc, kterou vím. Ty útoky ve Fell's Church začaly první týden školy - a to je týden kdy sem přijel Stefan Salvatore.''
Na ta slova se začalo ozývat mumlání a Elenu samu to poznání zaskočilo. Samozřejmě, všechno je to směšné, je to jenom shoda náhod. Ale to, co říká Tyler, je pravda. Útoky začaly, když Stefan přijel.
,,A ještě něco vám řeknu,'' zavolal Tyler a pokynul jim, aby byli zticha. ,,Poslouchejte mě! Řeknu vám ještě něco!'' Počkal, dokud se všechny pohledy neupřely na něj, a pak pronesl pomalu a významně: ,,Byl na hřbitově tu noc, kdy byla napadena Vickie Bennettová.''
,,Samozřejmě že byl na hřbitově - a upravoval ti fasádu,'' ozval se Matt, ale jeho hlas postrádal obvyklou sílu. Tyler se té poznámky chopil a navázal na ni.
,,Ano, a skoro mě zabil. A dneska v noci někdo opravdu zabil pana Tannera,. Nevím, co si myslíte vy, ale já myslím, že to udělal on. On to byl!''
,,Ale kde je?'' zakřičel někdo z davu.
Tyler se rozhlédnul. ,,Pokud to udělal, musí tu pořád být,'' zavolal. ,,Najdeme ho.''
,,Stefan nic neudělal! Tylere...,'' zvolala rozčileně Elena,ale hluk davu ji překřičel. Tylerova slova se rychle roznesla. Najděte ho...najděte ho... najděte ho. Elena slyšela, jak se ta slova předávají od úst k ústům. A tváře v místnosti druidů nyní vyjadřovaly víc než nedůvěru; Elena v nich nyní rozeznávala i vztek a žízeň po pomstě. Dav se změnil v něco ohavného, něco mimo veškerou kontrolu.
,,Tak kde je, Eleno?'' zeptal se Tyler a viděla, jak mu oči triumfálně planou. Opravdu si to užíval.
,,Já nevím,''vyštěkla zuřivě a měla chuť ho udeřit.
,,Musí tu ještě být! Najděte ho!'' vykřikl kdysi a najednou se zdálo, že se všichni dali do pohybu, ukazovali a tlačili se. Přepážky byli strženy a odložily se stranou.
Eleně se rozbušilo srdce. Tohle už nebyl dav, to byla smečka. Měla strach, co udělají se Stefanem, jestli ho najdou. Ale kdyby ho běžela varovat, zavedla by Tylera přímo k němu.
Zoufale se rozhlédla. Bonnie stále zírala do mrtvé tváře pana Tannera. Tady se pomoci nedočká. Otočila se a očima prohledávala dav. Pohledem se setkala s Mattem.
Vypadal zmateně a rozzlobeně, světlé vlasy měl rozčepýřené a tváře rudé a zpocené. Elena vložila veškerou svou sílu do prosebného pohledu.
Prosím, Matte, přála si. Tomuhle přece nemůžeš věřit. Víš, že to není pravda.
Ale jeho oči odpovídaly já nevím. Viděla v nich zmatek a znepokojení.
Prosím, volala Elena očima a přála si, aby pochopil, co mu chce sdělit. Ach prosím, Matte, jenom ty ho můžeš zachránit. I když si nejsi jistý, prosím, pokus se důvěřovat... prosím...
Viděla, jak se jeho obličej změnil, zmatek vyprchal a vystřídalo ho odhodlání. Ještě okamžik na ní zíral, oči ponořené do jejích, a pak přikývnul. Potom se otočil a zmizel v drtícím a lovícím davu.
Matt si hbitě proklestil cestu na druhou stranu tělocvičny. U dveří do chlapecké šatny tam stáli nějací prváci; příkře jim přikázal, aby začali odnášet popadané přepážky, a když byla jejich pozornost rozptýlena, otevřel dveře a proklouznul ven.
Rychle se rozhlédnul, protože nechtěl volat. Stefan musel všechen ten rámus z tělocvičny slyšet. Pravděpodobně už zmizel. Ale pak Matt zahlédnul černě oblečenou postavu na bílé kachlíčkové podlaze.
,,Stefane! Co se stalo?'' Na jeden děsivý okamžik si Matt pomyslel, že shlíží na další mrtvé tělo. Ale když pokleknul vedle Stefana, postřehl pohyb.
,,Hej, jsi v pořádku? Sedej si pomalu... pomalinku. Jsi v pořádku, Stefane?''
,,Ano,'' odpověděl Stefan. Ale nevypadá v pořádku, pomyslel si Matt. Měl mrtvolně bledou tvář a silně rozšířené zornice. Vypadal, že je dezorientovaný a je mu nevolno. ,,Děkuji ti,'' řekl.
,,Za chvíli mi už možná děkovat nebudeš. Stefane, musíš odsud vypadnout. Slyšíš mě? Jdou po tobě.''
Stefan se otočil k tělocvičně a naslouchal. Ale na tváři se mu neobjevil ani náznak pochopení. ,,Kdo po mě jde? A proč?''
,,Všichni. To teď není podstatné. Podstatné je, abys odsud vypadnul dřív, než sem přijdou.'' Když Stefan prostě jen dál nechápavě zíral, dodal: ,,Došlo k dalšímu útoku, tentokrát na Tannera,pana Tannera. Je mrtvý, Stefane. A oni si myslí, žes to udělal ty.''
Konečně viděl, jak se Stefanovi v očích objevuje pochopení. Pochopení a hrůza a jakási rezignovaná porážka, která mu připadala děsivější než všechno, co za tento večer prožil. Uchopil pevně Stefana za rameno.
,,Já vím, žes to neudělal,'' řekl a v tu chvíli to byla pravda. ,,Oni to taky časem pochopí,až se nad tím zamyslí. Ale mezitím bys měl raději zmizet.''
,,Zmizet ...ano,'' odpověděl Stefan. Dezorientovaný výraz se vytratil a v tom, jak vyslovil ona slova, byla jen břitká hořkost. ,,Tak jo...já zmizím.''
,,Stefane...''
,,Matte.'' Zelené oči temně plály a Matt si uvědomil, že od nich nedokáže odtrhnout pohled. ,,Je Elena v pořádku? Dobře. Tak se o ni postarej. Prosím.''
,,Stefane, o čem to mluvíš? Jsi nevinný, všechno to vyšumí...''
,,Prostě se o ni postarej, Matte.''
Matt ustoupil a stále hleděl do těch podmanivých zelených očí. A pak pomalu přikývnul.
,,Postarám,'' řekl tiše. A díval se, jak Stefan odchází.

upíří deníky-11.kapitola

8. června 2010 v 12:30

Elena klopýtala zšeřelou chodbou a pokoušela si představit, co je okolo. Pak se svět náhle rozsvítil a zjistila, že se nachází mezi známými řadami skříněk. Úleva ji zasáhla tak silně, že téměř vykřikla. Nikdy by neuvěřila, že bude tak vděčná jen za to, že vidí.Minutu jen tak stála a vděčně se rozhlížela.
,,Eleno! Co tu děláš?''
Byly to Meredith a Bonnie, pospíchaly halou směrem k ní.
,,Kde jste proboha byly?'' zeptala se zprudka.
Meredith se zašklebila. ,,Nemohly jsme najít Shelbyho. A když jsme ho nakonec našly, spal. To myslím vážně,'' dodala, když se na ni Elena nevěřícně podívala. ,,Spal. A pak jsme ho pořád nemohly probudit. Teprve když se světla znovu rozsvítila, otevřel oči.
Tak jsme vyrazily zpátky za tebou. Ale co děláš zrovna tady?''
Elena zaváhala. ,,Už mě unavilo čekat,'' řekla co nejbezstarostněji. ,,Stejně si myslím, že jsme pro dnešek udělaly už dost práce.''
,,No vidíš,'' ozvala se Boniie.
Meredith neřekla nic, jenom se na Elenu pronikavě a zkoumavě zadívala. Elena měla pocit, že její tmavé oči vidí do jejího nitra.
Celý víkend a následující týden Elena pracovala na plánech strašidelného domu. Pořád měla málo času se vidět se Stefanem, což ji rozčilovalo, ale ještě víc ji rozčiloval samotný Stefan. Dokázala vycítit, jakou vášeň k ní pociťuje, ale také cítila, jak s ní bojuje, jak stále odmítá být s ní úplně sám. A v mnoha směrech pro ni zůstával stejným tajemstvím jako na začátku.
Nikdy nemluvil o své rodině nebo životě předtím, než přišel do Fell's Church a jakékoli otázky tímto směrem odsouval. Jednou se ho zeptala, jestli se mu stýská po Itálii, jestli nelituje, že sem přišel. Na okamžik se mu rozjasnily oči, zeleně zářily jako dubové listy odrážející se v hladině potoka. ,,Jak bych mohl litovat, když jsi tady ty?'' řekl políbil ji takovým způsobem, který jí vyhnal veškeré dotazy z hlavy. V tu chvíli Elena pocítila, jaké to je, být naprosto šťastný. Také cítila jeho radost, a když se odtáhla, viděla jeho rozjasněný obličej, jako kdyby z něj zářily sluneční paprsky.
,,Ach Eleno,'' zašeptal.
Když bylo všechno dobré, bylo to přesně takhle. Ale v poslední době jí líbal méně často a cítila, jak mezi nimi narůstá vzdálenost.
Ten pátek se s Bonnie a Meredith rozhodly přespat u McCulloughových. Když šly s Meredith do Bonniina domu, obloha byla šedá a hrozila přeháňkami. Na polovinu října bylo nezvykle chladno a stromy lemující tichou ulici už pocítily štípání studeného větru. Javory zářily až rudě, zatímco jinany se zbarvily do pronikavé žluté.
Bonnie je ve dveřích radostně pozdravila: ,,Všichni jsou pryč! Máme celý dům pro sebe až do zítřka odpoledne, kdy se naši vrátí z Leesburgu.'' Pozvala je dovnitř a natáhla se po překrmeném pekinézovi, který se pokoušel utéct. ,,Ne, Jang-ce , zůstaneš tady. Jang-ce, ne, zůstaň! Ne!''
Ale už bylo pozdě. Jang-ce utekl a řítil se dvorkem k jediné bříze, na kterou začal pronikavě štěkat, až se mu faldy tuku na hřbetě třásly.
,,Ach jo, co to tam zase má?'' rozčilovala se Bonnie a zakrývala si rukama uši.
,,Vypadá to jako havran,'' odpověděla Meredith.
Elena ztuhla. Popošla o pár kroků ke stromu a pohlédla mezi zlatavé listy. A byl tam. Stejný havran, kterého už zahlédla dvakrát. Možná třikrát, pomyslela si, když si vzpomněla na tmavou siluetu, která se vznesla z dubových stromů na hřbitově.
Když na něj pohlédla, pocítila v žaludku záchvěv strachu a dlaně se jí zpotily. Opět na ni zíral těma tmavýma očima, měl skoro lidský pohled. Takové oko... kde už takové oko viděla?
Náhle všechny tři dívky polekaně uskočily, když havran vydal ostrý skřek, zaplácal křídly a vyrazil ze stromu směrem k nim. Na poslední chvíli se místo toho snesl na psíka, který hystericky vyštěkával. Proletěl několik centimetrů od psích zubů a pak se znovu vznesl vzhůru, přeletěl nad domem a zmizel v tmavých ořešácích za ním.
Děvčata ztuhla překvapením. Pak Bonnie a Meredith pohlédly jedna na druhou a setřásaly napětí nervózním smíchem.
,,Na chvíli jsem myslela, že jde o nás,'' řekla Bonnie, došla si pro rozvztekaného pekinéze a táhla ho, neustále štěkajícího, zpět do domu.
,,Já taky,'' souhlasila tiše Elena. Když šla za kamarádkami dovnitř, nepřipojila se k jejich smíchu.
Jakmile si však s Meredith odložily, vklouzl průběh večera do známých kolejí. Těžko si mohla udržet neklidnou náladu, když seděla v Bonniině přeplněném obývacím pokoji u praskajícího ohně s šálkem horké čokolády v ruce. Za chvíli už probíraly poslední plány na strašidelný dům. Elena se uvolnila.
,,Máme to docela pěkně pohromadě, řekla Meredith nakonec. ,,Jenže jsme strávili příliš mnoho času vymýšlením kostýmů pro ostatní a zapomněli jsme na naše vlastní.''
,,Můj bude jednoduchý, ozvala se Bonnie. ,,Budu druidská kněžka, potřebuju jenom věnec z dubových listů a nějaké bíle roucho. Můžu ho ušít některý večer s Mary.''
,,Já myslím, že půjdu za čarodějnici,'' řekla Meredith přemýšlivě. ,,Budu potřebovat jenom dlouhé černé šaty. A co ty Eleno?''
Elena se usmála. ,,No, mělo to být tajemství, ale ... teta Judith mě vezme ke švadleně. V jedné z knih, ze kterých jsem dělala svůj referát, jsem našla obrázek renesanční roby a necháme si ušít kopii. Ty šaty jsou z benátského hedvábí, ledově modré a jsou naprosto fantastické.''
,,Zní to nádherně,'' řekla Bonnie. ,,Ale taky draze.''
,,Použiju na to vlastní peníze z fondu po rodičích. Doufám, že se budou líbit Stefanovi. Bude to pro něj překvapení a ...no, prostě doufám, že se mu budou líbit.''
,,A co bude Stefan? Pomůže nám ve strašidelném domě?'' vyptávala se Bonnie zvědavě.
,,Já nevím,'' odpověděla Elena po chvíli. ,,Zdá se, že z Halloweenu není moc nadšený.''
,,Je těžké si ho představit zabaleného do roztrhaných prostěradel a upatlaného falešnou krví, jako chodí ostatní kluci,'' souhlasila Meredith. ,,Vypadá na to ... no, moc důstojně.''
,,Já vím,'' prohlásila Bonnie. ,,Vím přesně, co by mohl být, a ani by se nemusel moc převlíkat. Podívejte, je to cizinec, je trochu bledý a působí takovým skličujícím dojmem... dejte mu smoking a bude z něj dokonalý hrabě Drákula!''
Elena se navzdory své náladě usmála. ,,Dobře, tak já se ho zeptám,'' řekla.
,,Když už mluvíme o Stefanovi,'' ozvala se Meredith a upírala svoje tmavé oči na Elenu. ,,Jak se to vyvíjí?''
Elena povzdechla a pohlédla do ohně. ,,Nejsem... si jistá,'' řekla nakonec pomalu. ,,Někdy je to úplně báječné a jindy...''
Meredith a Bonnie si vyměnily pohled a pak se jí Meredith jemně;ě zeptala: ,,A jindy co?''
Elena zaváhala a pak došla k rozhodnutí. ,,Vydržte chvilku,'' řekla, zvedla se a vyběhla schody. Vrátila se dolů s malou modrou sametovou knížečkou.
,,Včera večer jsem si některé věci zapsala, když jsem nemohla spát,'' řekla. ,,Je to tam líp, než bych to dokázala říct teď.'' Našla tu správnou stránku, zhluboka se nadechla a začala číst:
,,17.října
Milý deníčku,
Dnes večer se cítím hrozně. A musím to někomu říct. Něco mezi mnou a Stefanem je špatně. Je v něm nějaké hrozně smutné místo, kam se nemůžu dostat, a to nás rozděluje. Nevím, co mám dělat. Nedokážu unést pomyšlení na to, že bych ho ztratila. Ale on je z něčeho tak hrozně nešťastný. A pokud mi nevěří natolik, aby mi řekl o co jde, nevidím pro nás žádnou naději.
Včera, když mě držel v náručí, jsem ucítila pod jeho košilí něco hladkého a kulatého, něco na řetízku. Škádlivě jsem se ho zeptala, jestli je to dárek od Caroline. Ale on jenom ztuhnul a už nepromluvil. Jako by najednou byl tisíce mil daleko, a ty jeho oči... v jeho očích bylo tolik bolesti, že jsem to nemohla vydržet.''
Elena přestala číst a tiše přehlédla poslední řádky v deníku očima. Mám pocit jako by ho někdo v minulosti hrozně ranil a on se přes to ještě nepřenesl. Ale také si myslím, že se zároveň něčeho bojí, nějakého tajemství, které nechce, abych odhalila. Kdybych tak věděla, o co jde, mohla bych mu dokázat, že mi může věřit. Že mi může věřit bez ohledu na to, co se stane, až do konce.
,,Kdybych tak věděla,'' zašeptala.
,,Kdybys věděla co?'' zeptala se Meredith a Elena poplašeně vzhlédla.
,,Ach... kdybych tak věděla, co se stane,'' řekla rychle a zavřela deníček. ,,Myslím, že kdybych věděla, že se nakonec rozejdeme, tak bych to už asi chtěla mít za sebou. A kdybych věděla, že to nakonec dobře dopadne, nevadilo by mi nic, co se děje teď. Ale prožívat den za dnem v takové nejistotě je prostě příšerné.''
Bonnie se kousla do rtu, pak se posadila zpříma a zajiskřily jí oči. ,,Můžu ti ukázat, jak se to dá zjistit, Eleno.'' řekla. ,,Moje babička mě naučila způsob, jak poznat, koho si vezmeš. Říká se tomu němá večeře.''
,,Nech mě hádat je to starý druidský trik,'' škádlila ji Meredith.
,,Nevím, jak je to staré,'' odpověděla Bonnie. ,,Moje babička říká, že se to provozovalo od pradávna. Ale rozhodně to funguje. Moje maminka viděla mého tátu, a o měsíc později byli svoji. Je to jednoduché Eleno; a co můžeš ztratit?''
Elena pohlédla z Bonnie na Meredith. ,,Já nevím,'' řekla. ,,Ale podívej, přece opravdu nevěříš...''
Bonnie se narovnala v uražené důstojnosti. ,,Ty říkáš, že moje je lhářka? Ale no tak, Eleno, ničemu neuškodíš, když to zkusíš. Proč ne?''
,,Co bych musela udělat?'' zeptala se Elena pochybovačně. Cítila se podivně zaujatá, ale zároveň i vyděšená.
,,Je to jednoduché. Musíme všechno připravit, než odbije půlnoc...''
Pět minut před půlnocí stála Elena v McCulloughovic obýváku a připadala se směšně. Ze zadního dvorku se ozýval Jang-ceho zběsilý štěkot, ale z domu se neozýval jediný zvuk s výjimkou pomalého tikání pendlovek.
Podle Bonniných instrukcí prostřela na velký tmavý ořechový stůl jeden talíř, jednu sklenici a jednu sadu stříbrných příborů. Za celou dobu nepronesla jediné slovo. Pak zapálila jednu svíci ve svícnu uprostřed stolu a stoupla si za židli, před kterou bylo prostřeno.
Podle Bonnie měla, jakmile začne odbíjet půlnoc, odsunout tu židli a pozvat svého budoucího manžela. V tu chvíli svíce zhasne a ona uvidí na židli ducha svého budoucího muže.
Dříve by ji něco takového zneklidňovalo, nebyla by si jistá, jestli chce vidět vůbec nějakého ducha, i kdyby to byl její nastávající. Ale zrovna teď jí celá věc připadala hloupá a neškodná. Když hodiny začaly odbíjet,napřímila se a pevněji uchopila opěradlo židle. Bonnie jí řekla, že je nesmí pustit, dokud celý obřad neskončí.
Ach, to je ale hloupé. Možná nic neřekne... ale když začaly hodiny odbíjet, slyšela se promluvit.
,,Vejdi,'' oslovila nesměle prázdný pokoj a odsunula židli. ,,Vejdi, vejdi...''
Svíce zhasla.
Elena sebou škubla v náhlé tmě. Cítila vítr, studený průvan, který sfouknul svíčku. Přicházel od francouzských dveří za ní, takže se rychle otočila, jednu ruku stále na opěradle. Přísahala by, že ty dveře byly předtím zavřené.
Něco se ve tmě pohnulo.
Elenou projela hrůza, smetla její sebevědomí i veškerý pocit pobavení. Ach panebože, co jen to udělal, co to na sebe přivolala? Sevřelo se jí srdce, cítila se, jako by ji někdo bez varování poslal doprostřed nejhorší noční můry. Nebyla jen tma, ale i naprosté ticho; nic neslyšela ani neviděla, cítila, jak padá...
,,S dovolením,'' ozval se hlas a ve tmě se rozhořel jasný plamen. Na jeden děsivý okamžik si pomyslela že to je Tyler, když si vzpomněla na jeho zapalovač ve zřícenině kostela na kopci. Ale jak svíčka na stole ožila, spatřila bledou ruku s dlouhými prsty, která ji držela. Nebylo to Tylerovo vepřově rudé zápěstí. Na chvilku měla dojem, že je Stefanova, a pak zvedla oči k tváři příchozího.
,,Ty!'' vydechla udiveně. ,,Co tu děláš?'' Pohlédla k francouzským dveřím, které skutečně byly otevřené, viděla skrze ně trávník venku. ,,To vždycky vcházíš do domů cizích lidí bez pozvání?''
,,Ale říkalas abych šel dá.'' Ten hlas si pamatovala - tichý, ironický a pobavený. I ten jeho úsměv si pamatovala. ,,Děkuji ti,'' dodal a elegantně se usadil na židli, kterou odsunula.
Ucukla rukou z opěradla. ,,Nezvala jsem tebe,'' řekla bezmocně a zmítala se mezi rozhořčením a rozpaky. ,,Co se tu poflakuješ kolem Bonniina domu?''
Usmál se. Ve světle svíčky jeho černé vlasy zářily skoro jako tekutina, na lidské vlasy byly příliš jemné a měkké. Měl velmi bledou plet, ale zároveň velmi podmanivou. Očima opět spoutal její pohled.
,,Helen, tvá krása je pro mne/ jako bárky z Nice z dob dávno minulých/ tak něžně na vonných mořích...''
,,Myslím, že bys měl raději odejít.'' Nepřála si, aby mluvil dál. Ten hlas s ní dělal zvláštní věci, připadala si tak podivně slabá a žaludek se jí svíral. ,,Neměl bys tu být. Tak prosím.'' Sáhla po svíci v úmyslu si ji vzít a odejít, přitom bojovala se závratí, která hrozila nad ní zvítězit.
Ale než ji stihla uchopit, udělal něco neobvyklého. Uchopil její vztahující se ruku - ne hrubě, ale jemně, a podržel ji ve svých chladných prstech. Pak jí obrátil dlaň, sklonil svou tmavou a políbil ji do dlaně.
,,To ne...,'' zašeptala šokovaná Elena.
,,Pojď se mnou,'' řekl a vzhlédl jí do očí.
,,Prosím, ne...'' zašeptala znovu; svět se kolem ní točil. On se zbláznil; o čem to mluví? Jít s ním kam? Ale cítila takovou závrt, bylo jí na omdlení.
Postavil se a podepřel ji. Opřela se o něj a ucítila jeho chladné prsty na prvním knoflíčku u krku. ,,Prosím ne...'' ,,To je v pořádku, uvidíš.''
Oddálil blůzku u jejího hrdla, druhou rukou ji podpíral hlavu.
,,Ne'' Náhle se jí vrátila síla a vytrhla se mu, až zakopla o židli. ,,Řekla jsem ti, abys odešel, a myslela jsem to vážně. Vypadni - hned!''
Na okamžik mu z očí vyšlehl čirý zběsilý vztek jako černá hrozivá vlna. Pak se jeho pohled zklidnil a zchladnul a on se usmál. Rychlý zářivý úsměv, který okamžitě zmizel.
,,Odejdu,'' odpověděl. ,,Prozatím''
Zavrtěla hlavou a dívala se, jak mlčky odchází francouzskými dveřmi. Když se za ním zavřely, jen tak stála v tichu domu a snažila se chytit dech.
To ticho... ale nemělo by tu být ticho. Otočila se zmateně k pendlovkám a zjistila, že se zastavily. Ale než je stihla prozkoumat zblízka, uslyšela volání Bonnie a Meredith.
Proběhla halou, v nohách cítila nezvyklou slabost. Zapjala si blůzku. Zadní vchod byl otevřený a venku viděla dvě postavy, jak se sklánějí nad něčím na trávníku.
,,Bonnie? Meredith? Co se děje?''
Bonnie vzhlédla, když se k nim Elena připojila. Oči plné slz. ,,Ach Eleno, on je mrtvý.''
Zamrazilo ji hrůzou. Zírala na malou hromádku u Bonniiných nohou. Byl to pekinéz, ztuhle ležel na boku a oči měl otevřené. ,,Ach Bonnie,'' vydechla.
,,Byl už starý,'' řekla Bonnie, ,,ale nečekala jsem, že to přijde tak rychle. Ještě před chvilkou štěkal.''
,,Myslím, že bychom raději měli jít dovnitř,'' řekla Meredith. Elena se na ni podívala a přikývla. Dnes není noc na to, aby byly venku ve tmě. Ani to nebyla noc na to, zvát něco dovnitř. Ted už to věděla, ačkoli nerozuměla tomu, co se stalo.
Teprve když se vrátily zpátky do obýváku, zjistila, že její deníček chybí.
Stefan zvedl hlavu od sametově hebkého krku laně. Lesy byly plné nočních zvuků, takže si nebyl jistý, co ho vlastně vyrušilo. Jak se Síla jeho mysli rozptýlila, lan se probrala z transu. Cítil, jak se jí zachvívají svaly, jak se pokoušela složit nohy pod sebe.
Tak jdi, pomyslel si. Odsedl si a uvolnil sevření. Otočila se, zdvihla a dala na úprk. Měl dost. Úzkostlivě si olízal koutky úst a cítil, jak se mu špičáky zatahují a zaoblují. Byl zvýšeně senzitivní jako vždy po dlouhém krmení. Bylo stále těžší poznat, kdy má dost. Neměl už další záchvat závratí od té chvíle u kostela, ale žil ve stálém strachu z toho, že se vrátí.
Žil v jediném konkrétním strachu: že se jednoho dne probere z tranzu, mysl zmatenou, a zjistí, že drží v náručí Elenino ochablé tělo, její štíhlé hrdlo je poznamenáno dvěma rudými rankami a srdce se jí zastavilo navždy.
Na to se musel připravit.
Touha po krvi obnášela množství hrůz i slastí a zůstávala pro něj záhadou dokonce i nyní. Ačkoli ji prožíval každičký den již po několik století, stále jí nerozuměl. Kdyby byl člověk, byl by bezpochyby znechucen myšlenkou na chlemtání výživné horké krve přímo ze živoucího těla. Teda kdyby mu někdo něco takového popsal slovy.
Ale oné noci nebyla vyslovena žádná slova - oné noci, kdy ho Katherine změnila.
Dokonce i po všech těch letech byla vzpomínka naprosto jasná. Spal, když se objevila v jeho komnatě, pohybovala se zlehka jako vidění nebo nějaký přízrak. A on spal, sám...
Když k němu přišla, měla na sobě jemnou plátěnou halenu.
Bylo to tu noc před určeným dnem, přede dnem, kdy měla ohlásit svou volbu. A přišla k němu.
Bílou ručkou rozhrnula závěsy kolem jeho postele. Stefan se probudil ze spánku a poděšeně se posadil. Když ji uviděl, jak jí zlaté vlasy splývají na ramena a modré oči se ztrácejí ve stínech, překvapením oněměl. A láskou. Za celý svůj život neviděl nic krásnějšího. Třásl se a pokoušel se promluvit, ale položila mu dva chladné prsty na rty.
,,Pšššt,'' zašeptala a postel poklesla pod její vahou.
Obličej mu zrudnul a srdce bušilo studem a vzrušením. V jeho posteli ještě nikdy nebyla žena. A tohle byla Katherine - Katherine, jejíž krása zjevně pocházela z nebes, Katherine, kterou miloval víc než vlastní duši.
A protože ji miloval, vyvinul veliké úsilí. Když vklouzla pod duchny, tak blízko, že ucítil závan studeného nočního vzduchu, konečně dokázal promluvit.
,,Katherine'' zašeptal. ,,My ...já můžu počkat. Dokud se nevezmeme v kostele. Řeknu otci, aby to domluvil na příští týden. Ne...nebude to dlouho trvat...''
,,Pššt,'' zašeptala znovu a opět pocítil chlad na kůži. Nedokázal si pomoci, objal ji pažemi a přitiskl ji k sobě. ,,To,co teď uděláme, nemá vůbec nic společného s tím,''řekla a štíhlými prsty mu pohladila hrdlo.
Pochopil. A ucítil záchvěv strachu, který zmizel, když ho prsty nepřestávaly hladit. Přál si to, přál si cokoli, co mu umožní zůstat s Katherine.
,,Zase si lehni, má lásko,'' zašeptala.
Má lásko. Ta slova ho protknula. Ulehl zpět na polštář a zvrátil bradu, aby tak odhalil hrdlo. Strach byl pryč, vystřídalo ho štěstí tak veliké, že měl pocit, že ho roztrhá na kusy.
Ucítil, jak mu její vlasy jemně pohladily hrud, a pokoušel se zklidnit rytmus dýchání. Pocítil její dech na hrdle a pak její rty. A potom i zuby.
Ucítil bodavou bolest, ale tiše držel a nevydal jediný zvuk. Myslel jen na Katherine, na to, co vše si jí přeje dát. Pak najednou bolest ustala a cítil, jak mu z těla mizí krev. Nebylo to tak hrozné, jak se bál. Měl pocit dávání, pečování.
A pak už to bylo, jako by se jejich mysli začaly prolínat a splývat v jedinou. Cítil, jakou má Katherine radost z krmení, potěšení z pití teplé krve, která jí dávala život. A věděl, že ona vnímá jeho radost z dávání. Ale realita se mu vzdalovala, hranice mezi sny a skutečností se stírala. Nedokázal jasně uvažovat; nedokázal vůbec uvažovat. Dokázal pouze cítit, jeho pocity spirálovitě narůstaly a vynášely ho výš a výš, trhal poslední pouta se zemí.
O něco později, aniž by věděl, jak a kdy se to stalo, zjistil, že je v jejím náručí. Kolébala ho jako matka dítě a vedla jeho ústa, aby spočinula na holém místečku těsně nad límečkem její noční haleny. Byla tam malinká ranka, řez temně se rýsující proti bledé pleti. Nepocítil žádný strach ani zaváhání, a když ho povzbudivě pohladila ve vlasech, začal sát.
Stefan si chladně a pečlivě oprášil špínu z kolenou. Lidský svět spal, ztracený v otupění, ale jeho vlastní smysly byly ostré jako nůž. Měl by být sytý, ale byl opět hladový; ta vzpomínka v něm probudila chutě. Nozdry se mu rozšířily, jak ucítil pižmový pach lišky, a počal znovu lovit.

UPÍŘÍ DENÍKY-10.kapitola

8. června 2010 v 12:24 | já vim 9.kapitola chybí
7.října, okolo 8:00
Milý deníčku, tohle ti píšu během hodiny trigonometrie a jenom doufám, že mě při tom paní Halpernová neuvidí.
Včera večer jsem neměla čas psát, i když jsem chtěla. Včerejšek byl bláznivý, zmatený den, stejně jako ten den, kdy se konal maturitní ples. Když tu dnes ráno sedím ve škole, mám skoro pocit, že všechno, co se stalo přes víkend, byl jen sen. To zlé bylo hodně zlé, ale to dobré bylo tak moc moc dobré!
Nevznesu proti Tylerovi obvinění na policii. Ale byl podmínečně vyloučen ze školy i z fotbalového týmu. Stejně tak Dick, za to, že se opil na plese. Nikdo to neřekl, ale myslím, že hodně lidí je přesvědčených, že je zodpovědný za to, co se stalo Vickie, Bonniina sestra viděla včera Tylera na klinice a říkala, že má pod každým okem monokla a obličej plný modřin. Nedokážu si pomoci, mám strach, co se stane, až se s Dickem vrátí do školy. Mají teď ještě o mnoho víc důvodů nenávidět Stefana.
Což mě přivádí ke Stefanovi. Když jsem se dneska ráno probudila, v panice jsem si pomyslela: ,,Co když to není pravda? Co když se to nestalo, nebo jestli si to rozmyslel?" A teta Judith si dělala starosti, protože jsem u snídaně nedokázala nic sníst. Ale když jsem došla do školy, uviděla jsem ho v chodbě u kanceláře a jen jsem se na sebe dívali.A to stačilo. Těsně předtím, než se odvrátil, se usmál, tak trošku s úšklebkem - a tomu jsem taky porozuměla. Měl pravdu, neměli bychom se k sobě přibližovat v hale školy, teda pokud se nechceme stát nejnovějším drbem sekretářek.
Rozhodně spolu chodíme. Ted jenom musím najít způsob, jak to říct Jean-Claudeovi,hihi.
Jen nerozumím tomu, proč z toho Stefan nemá takovou radost jako já. Když jsme spolu, dokážu poznat, jak se cítí, a vnímám, jak moc mě chce, jak mu na mě záleží. Je v něm téměř zoufalý hlad, když mě líbá, jako by mi chtěl vytáhnout duši z těla. Jako černá díra, která

Pořád 7.října,kolem 14.00
Musela jsem si dopřát malou přestávku, protože paní Halpernová mě přistihla. Dokonce začala předčítat, co jsem napsala nahlas, ale pak jí zřejmě téma přišlo příliš žhavé a nechala toho. Rozhodně z toho NEMĚLA RADOST. Ale já jsem příliš šťastná, než aby mi záleželo na takových podružnostech, jako je propadnutí z trigonometrie.
Obědvali jsme se Stefanem spolu - teda vlastně jsme si spolu sedli v rohu hřiště a podělili se o můj oběd. Neobtěžoval se něco si přinést a ukázalo se, že ani já nedokážu nic sníst. Moc jsme se nedotýkali - opravdu ne - ale povídali jsme si a hodně jsme se na sebe dívali. Chtěla jsem se ho dotknout. Víc, než kteréhokoli jiného kluka, s kterým jsem chodila. A vím, že on to taky chce, ale snaží se být zdrženlivý.
A tomu právě nerozumím, proč s tím bojuje, proč se drží zpátky. Včera v jeho pokoji jsem našla důkaz, že si mě všímal od začátku. Vzpomínáš si, jak jsem ti vyprávěla, že druhý den školy jsme byly s Bonnie a s Meredith na hřbitově? No, a včera ve Stefanově pokoji jsem našla tu broskvovou stužku, kterou jsem ten den měla. Vzpomínám si, že jsem ji ztratila, když jsme utíkaly a on ji musel najít a schovat se ji. Neřekla jsem mu, že to vím, protože to evidentně chce udržet v tajnosti, ale ukazuje to, že mu na mě záleží, že?
A ještě někdo z toho NEMÁ RADOST. Caroline. Zřejmě ho tahala každý den do fotokomory na oběd, a když se dneska neukázal, vydala se ho hledat a narazila na nás. Chudák Stefan, úplně na ni zapomněl a byl z toho sám zděšený. Jakmile odešla - a musím říct, že měla nezdravě zelený výraz - tak mi vyprávěl, jak se mu vnutila hned první týden školy. Řekla, že se všimla, že v polední pauze nejí, a ona prý také ne, protože drží dietu, tak proč by si nenašli nějaký klidný koutek, kde by mohli relaxovat? Nic špatného o ní neřekl (což myslím byla také otázka slušnosti, gentleman takové věci nedělá), ale tvrdil, že mezi nimi k ničemu nedošlo. A myslím, že pro Caroline bylo horší to, že na ni zapomněl, než kdyby po ní házel kameny.
Divím se ale. Proč Stefan neobědvá. U hráče fotbalu je to neobvyklé.
A jéje. Právě šel kolem pan Tanner a já jsem sotva stihla zakrýt deníček sešitem. Bonnie se hihňa za svojí učebnicí historie, vidím, jak se jí třesou ramena. A Stefan, který sedí přede mnou, vypadá tak napjatě, jakoby chtěl každým okamžikem vyskočit ze židle. Matt na mě vrhá ty svoje uražené pohledy a Caroline mě probodává pohledem. Já se tvářím hrozně nevinně, píšu a očima hltám pana Tannera vepředu. Takže pokud píšu trochu roztřeseně a nezřetelně, víš proč.
Během celého minulého měsíce jsem nebyla úplně sama sebou.Nebyla jsem schopná uvažovat nebo se soustředit na nic jiného než na Stefana. Tolik jsem toho zatím zanedbala, až mě to skoro děsí. Mám mít na starost výzdobu na charitativní sbírku a ještě jsem kolem toho neudělala ani tuk.A teď mi zbývá přesně tři a půl týdne, abych to všechno zorganizovala - a taky chci být se Stefanem.
Nemůžu se vzdát místa ve výboru, všechno by zůstalo ne Bonnie a Meredith. A dobře si pamatuju, co řekl Matt, když jsem ho žádala, aby přivedl Stefana na ples: ,,Chceš, aby se všichni a všechno točilo kolem Eleny Gilbertové."
To není pravda. Nebo alespoň, pokud to tak bylo dřív, postarám se, aby to už nebyla pravda. Chci - bude to znít sice úplně hloupě, ale chci být na Stefana hodná. Vím, že by nezradil kluky z týmu jen kvůli vlastnímu pohodlí. Chci, aby na mě mohl být hrdý.
Chci, aby mě miloval stejně, jako já miluju jeho.
,,Pospěš si!" zavolala Bonnie od dveří tělocvičny. Vedle ní čekal školník, pan Shelby.
Elena vrhala poslední pohled na vzdálené postavy hráčů a pak neochotně přešla po asfaltu, aby se připojila k Bonnie.
,,Jenom jsem chtěla říct Stefanovi, kam jdu,'' vysvětlila. I po týdnu se Stefanem ještě stále cítila nával vzrušení při pouhém vyslovení jeho jména. Každý večer za ní přicházel domů, okolo západu slunce se objevil u dveří s rukama v kapsách a límec bundy vyhrnutý. Obvykle se procházeli soumrakem, nebo seděli na verandě a povídali si. Ačkoli to nevyslovili, Elena věděla, že to je Stefanův způsob, jak se vyhnout tomu, aby spolu byli o samotě v soukromí. Od té plesové noci si na to dával pozor. Chrání mojí čest, pomyslela si Elena s úšklebkem a s bodnutím u srdce, protože hluboko uvnitř věděla, že v tom je něco víc.
,,Nedokáže bez tebe být ani jediný večer,'' prohlásila Bonnie zhurta. ,,Jestli si s ním půjdeš povídat, tak tam zůstaneš na věky a já bych se ráda dostala domů včas na večeři.''
,,Dobrý den, pane Shelby'' pozdravila Elena školníka, který stále trpělivě čekal. K jejímu překvapení přivřel jedno oko a okázale na ni mrknul. ,,Kde je Meredith?'' zeptala se.
,,Tady,'' ozvalo se zezadu a objevila se Meredith s kartonovou krabicí plnou šanonů a zápisníků v náručí. ,,Mám ty věci z tvojí skřínky.''
,,To je všechno vaše?'' podivil se školník. ,,Tak jo, děvčata, pak za sebou zabouchněte a zamkněte, rozumíte? Ručíte mi za to, že se nikdo nedostane dovnitř.''
Bonnie, která se chystala vejít, se krátce zarazila a řekla opatrně : ,,A jste si jistý, že není nikdo uvnitř?''
Elena ji šťouchla mezi lopatky: ,,Tak pospěš,'' napodobovala ji nevlídně. ,,Chci se dostat včas domů k večeři.''
,,Uvnitř nikdo nic není,'' ujistil je pan Shelby a pod knírem mu cukala ústa v úsměvu. ,,Ale pokud budete něco potřebovat, děvčata, tak volejte- budu poblíž.''
Dveře se za nimi zavřely s podivně definitivním zvukem.
,,Práce,'' prohlásila Meredith odevzdaně a položila krabici na podlahu.
Elena přikývla a rozhlédla se po prázdné místnosti. Každý rok Studentská rada na jejich škole pořádala v období Halloweenu charitativní sbírku formou strašidelného domu, kam návštěvníci platí vstupné. Elena byla v přípravném výboru poslední dva roky spolu s Bonnie a Meredith, ale být jeho předsedkyní bylo něco jiného. Musela činit rozhodnutí, která se dotknou ostatních, nemohla se prostě jen spoléhat na práci z minulých let.
Na strašidelný dům obvykle předělávali sklad dříví, ale vzhledem k rostoucímu znepokojení ve městě bylo rozhodnuto, že tělocvična bude bezpečnější. Pro Elenu to znamenalo překombinovat celý vzhled interiéru, jenže do Halloweenu už zbývaly jenom tři dny.
,,Je to tu vážně strašidelné,'' řekla tiše Meredith. Opravdu je cosi znepokojivého na tom, že jsou ve veliké zavřené místnosti, pomyslela si Elena. Zjistila, že mluví tlumeným hlasem.
,,Pojďme to nejdříve změřit,'' vyzvala je. Přešly místnost a jejich kroky zněly dutou ozvěnou.
,,Tak jo,'' prohlásila Elena, když skončily. ,,Dáme se do práce.'' Pokoušela se setřást pocit stísněnosti, říkala si, že je směšné pociťovat neklid v obyčejné školní tělocvičně, když jsou tu s ní Bonnie a Meredith a celý fotbalový tým trénuje necelých 200 metrů odsud. Usadily se na lavicích pro diváky s bloky a tužkami v rukou. Elena a Meredith se radily nad náčrty návrhů z předešlých let a Bonnie okusovala tužku a přemýšlivě se rozhlížela.
,,Tak, tohle je tělocvična,'' vysvětlovala Meredith a črtala do bloku. ,,A tady budou přicházet lidi. Krvavou mrtvolu bychom měly mít až na konci...jo, kdo vlastně letos bude dělat krvavou mrtvolu?
,,Myslím, že trenér Lyman. Loni odvedl výborný kus práce a taky pomáhá držet na uzdě kluky z týmu.'' Elena ukázala na náčrtek. ,,Dobře, tak tohle rozdělíme a uděláme tu středověkou mučírnu. Z ní vyjdou přímo do kobky živých mrtvých...''
,,Myslím, že bychom měli přidat druidy,'' prohlásila Bonnie.
,,Přidat co?'' zeptala se Elena a ve chvíli, kdy Bonnie začala volat druuuidy, zamávala odmítavě rukou. ,,Dobře, dobře už vím - ale proč?''
,,Protože oni vynalezli Halloween. Opravdu. Začalo to jako jeden z jejich svátků, kdy dělali ohně a dávali si před obydlí dýně s vyřezanými, aby zaháněly zlé duchy. Věřili, že to je den, kdy je hranice mezi světem živých a mrtvých nejtenčí. A byli děsiví, Eleno. Přinášeli lidské oběti. Mohli bychom obětovat trenéra Lymana.''
,,Vlastně to není tak špatný nápad,'' řekla Meredith. ,,Krvavá mrtvola by mohla být oběť. Víš, na kamenném oltáři, s dýkou a spoustou krve okolo. A když pak přijdeš úplně nablízko, najednou se posadí.''
,,A tebe z toho trefí šlak,'' dodala Elena, ale připustila, že to je opravdu dobrý nápad, opravdu děsivý. Dělalo se jí trochu nevolno, jenom když si to představila. Všechna ta krev... ale ve skutečnosti je to jenom kečup.
Ostatní dívky také ztichly. Z chlapeckých šaten vedle slyšely zvuky tekoucí vody, bouchání skříněk a nezřetelné hlasy.
,,Trénink skončil,'' zamumlala Bonnie. ,,Venku už musí být tma.''
,,Ano, a náš hrdina se celý umývá,'' dobírala si ji Meredith a zvedla obočí směrem k Eleně. ,,Chceš nakouknout?''
,,Aaach, jak po tom toužííím,'' odvětila Elena a myslela to jako vtip jen napůl. Atmosféra v místnosti jaksi nedefinovatelně potemněla. Zrovna v té chvíli si přála opravdu vidět Stefana, prostě být s ním.
,,Slyšely jste něco o Vickie Bennettové?'' zeptala se najednou.
,,No,'' řekla Bonnie po chvíli. ,,Slyšela jsem, že jí rodiče shánějí psychiatra.''
,,Cvokaře? Proč?''
,,No... asi si myslí, že všechny ty věci, co nám povídala, byly halucinace nebo něco takového. A má prý hrozné noční můry.''
,,Ach,'' řekla Elena. Zvuky z chlapecké šatny pomalu ustávaly a slyšely bouchnutí vnějších dveří. Halucinace, pomyslela si. Halucinace a noční můry. Z nějakého důvody si náhle vzpomněla na onu noc na hřbitově. Tu noc, kdy je Bonnie zahnala na útěk před něčím, co nebylo vidět.
,,Radši bychom se měly vrátit k práci,'' řekla Meredith. Elena se probrala ze zasnění a přikývla.
,,Mohly... mohly bychom taky udělat hřbitov,'' řekla Bonnie váhavě, jakoby četla Eleně myšlenky. ,,Myslím- ve strašidelném domě.''
,,Ne'' vyštěkla Elena. ,,Ne, budeme se prostě držet toho, co máme,'' dodala už klidnějším hlasem a znovu se sklonila nad svým blokem.
Chvíli se neozývalo nic, než škrábání per a šustění papíru.
,,Dobře,'' prohlásila Elena nakonec. ,,Ted už potřebujeme jenom rozměřit jednotlivé přepážky. Někdo bude muset vlézt za lavice pro diváky... co teď?''
Světla v tělocvičně zablikala a ztlumila se na poloviční výkon.
,,Ach ne,'' vydechla Meredith podrážděně. Světla znovu zablikala, zhasla úplně a potom se opět matně rozsvítila.
,,Nedokážu přečíst ani písmenko,'' rozčilovala se Elena a zírala na kus nečitelného papíru. Vzhlédla k Bonnie a Meredith a viděla jen dva bílé nezřetelné obličeje.
,,Něco asi bude s náhradním generátorem,'' řekla Meredith. ,,Půjdu pro pana Shelbyho.''
,,Nemůžeme to prostě dodělat zítra?'' navrhla Bonnie žalostně.
,,Zítra je sobota,'' řekla Elena. ,,A měly jsme to mít hotové do konce týdne.''
,,Dojdu pro Shelbyho,'' zopakovala Meredith. ,,No tak, Bonnie půjdeš se mnou?''
Elena začala: ,,Mohly bychom jít všechny...,'' ale Meredith ji přerušila.
,,Pokud půjdeme všechny a nenajdeme ho, nedostaneme se zpátky dovnitř. No tak Bonnie, vždyť jdeme jenom po škole.''
,,Ale je tam tma.''
,,Tma je všude, vždyť je noc. No tak, když budeme dvě, nemůže se nám nic stát.'' Vlekla neochotnou Bonnie ke dveřím. ,,Eleno, nepouštěj dovnitř nikoho jiného.''
,,To mi nemusíš připomínat,'' řekla Elena, pustila je ven a dívala se, jak mizí v chodbě. Když se začaly rozplývat ve stínech, ustoupila dovnitř a zavřela dveře.
No, to je teda zmatek, jak říkávala její maminka. Elena přikročila ke krabici, kterou přinesla Meredith, a začala rovnat šanony a bloky zpátky dovnitř. V tomhle osvětlení viděla jenom nezřetelné tvary. Neozývaly se vůbec žádné zvuky kromě jejího vlastního dechu a zvuků, které dělala sama. Byla samotná ve veliké potemnělé místnosti...
Někdo ji pozoruje.
Nevěděla, jak to ví, ale byla si jistá. Někdo je v temné tělocvičně a pozoruje ji. Oči ve tmě, jak říkal ten starý muž. A Vickie to říkala také. A teď se ty oči dívají na ni.
Rychle se otočila, aby viděla do místnosti, a upírala zrak do tmy. Ani nedýchala. Měla strach, že když udělá nějaký zvuk, ta věc ji dostihne. Ale nic neviděla ani neslyšela.
Lavice pro diváky vypadaly jako matné hrozivé tvary táhnoucí se do nekonečna. Vzdálenější strana místnosti se rozplývala v beztvaré šeré mlze. Tmavá mlha, pomyslela si a cítila, jak má napjaté v těle všechny svaly. Zoufale naslouchala. Panebože, co je zač ten tichý šeptavý zvuk? To musí být její představivost... Prosím, ať je to jen představivost.
Náhle se její mysl vyjasnila. Musí se odsud dostat, hned teď. Tady jí hrozí skutečné nebezpečí, není to jen fantazie. Něco tu je, něco co ji chce. A ona je tu sama.
Něco se ve stínu pohnulo.
Výkřik jí zamrznul v hrdle. I svaly jí ztuhly, hrůza ji přimrazila na místě - a také jakási neznám síla, Bezmocně přihlížela, jak se tvar ve tmě pohnul a zamířil k ní. Vypadalo to, jako by se k ní plížila sama oživlá temnota a nabývala podobu - lidskou podobu, podobu mladého muže.
,,Je mi líto, že jsem tě vyděsil.''
Hlas měl příjemný, s jemným přízvukem, který nedokázala zařadit. A vůbec nezněl, jako by mu bylo něco líto.
Úleva ji zasáhla tak náhle a totálně, až to skoro bolelo.
Zhroutila se na lavici a konečně vydechla.
Byl to jenom kluk, jeden z bývalých studentů nebo asistent pana Shelbyho. Obyčejný kluk, který se trochu usmíval, jako kdyby ho pobavilo, že strachy skoro omdlela.
No... možná nebyl tak úplně obyčejný. Byl výjimečně hezký. V matném světle měl bledý obličej, ale dokázala rozlišit jemně črtané dokonalé rysy pod kšticí tmavých vlasů. Ty vysoké lícní kosti musely být sen každého sochaře. A téměř nebyl vidět, protože byl oblečený do černého: jemné černé boty, černé džíny, černý svetr a koženou bundu.
Stále se mírně usmíval. Elenina úleva se změnila ve vztek.
,,Jak ses dostal dovnitř?'' dožadovala se vysvětlení. ,,A co tu děláš?''Sem nikdo nesmí.''
,,Přišel jsem dveřma,'' odpověděl. Měl měkký kultivovaný hlas, ale pořád v něm ještě slyšela pobavení, což ji poněkud vyvádělo z rovnováhy.
,,Všechny dveře jsou zamčené,'' řekla kategoricky a vyčítavě.
Zvedl obočí a usmál se: ,,Opravdu?''
Elena pocítila nový záchvěv strachu, vzadu na krku jí vstaly chloupky. ,,Měly by být,'' řekla tím nejchladnějším hlasem, jaký svedla.
,,Jsi rozzlobená,'' řekl vážně. ,,Omluvil jsem se, že jsem tě vyděsil.''
,,Nebyla jsem vyděšená!'' vyštěkla. Cítila se před ním poněkud pošetile, jako dítě, ze kterého si dělá legraci někdo starší a zkušenější. To ji naštvalo ještě víc. ,,Jenom jsem se lekla,'' pokračovala. ,,Což není nic překvapivého, vzhledem k tomu, že se tu takhle plížíš potmě.''
,,Potmě se mohou stát zajímavé věci...občas.'' Pořád se na ni usmíval, viděla mu to na očích. Přikročil o krok blíž. Všimla si, že má velmi neobvyklé oči, téměř černé, ale s podivnými světélky. Jako byste se mohli dívat hloub a hloub, dokud do nich nespadnete, a pak budete padat navěky.
Uvědomila si, že na něj zírá. Proč světla ještě nenaskočila? Chtěla odsud vypadnout. Vydala se pryč tak, aby mezi nimi byla lavice pro diváky, a nacpala poslední šanony do krabice. Na zbytek práce pro dnešní večer zapomene. Jediné, co si teď přála, bylo odejít.
Ale pokračující ticho ji znejistělo. Prostě tam jen tak nehybně stál a pozoroval ji. Proč nic neříká?
,,Přišels sem někoho hledat?'' Měla vztek sama na sebe, že promluvila první.
Pořád na ni zíral, ty tmavé oči se na ni upíraly způsobem, který jí byl stále nepříjemnější. Polkla.
S očima upřenýma na její rty zamumlal: ,,Ano, ano.''
,,Co?'' Zapomněla na co se ptala. Tvář i hrdlo jí zčervenaly, přímo plály. Cítila téměř závrat. Kdyby jen na ni přestal zírat...
,,Ano, přišel jsem někoho hledat,'' zopakoval potichu. Pak k ní udělal další krok, takže je dělil jen roh lavice.
Elena nemohla dýchat. Stál tak blízko. Dost blízko, aby se mohli dotknout. Ucítila jemnou vůni kolínské smísenou s vůní kožené bundy. A očima se stále vpíjel do jejích - nedokázala uhnout. Nepodobaly se žádným očím, které zatím viděla, temné jako půlnoc, zornice roztažené jako kočičí. Vyplnily její zorné pole, když se k ní naklonil skláněl svou hlavu k její. Cítila, jak přivírá oči a zrak se jí rozostřuje. Zaklonila hlavu, rty se jí pootevřely.
Ne! Právě včas uhnula hlavou do strany. Měla pocit, jakoby právě uskočila od hrany propasti. Co to dělám? Pomyslela si s úlekem. Skoro jsem mu dovolila, aby mě políbil. Naprostému cizinci, někomu, s kým jsem se seznámila před pár minutami.
Ale to nebylo nejhorší. Na těch pár minut se přihodilo něco neuvěřitelného.Na těch pár minut zapomněla na Stefana.
Ale nyní jeho tvář vyplnila celou její mysl a touha po něm rozechvívala celé její tělo jako bolest. Chtěla Stefana, chtěla cítil jeho objetí, chtěla být u něj v bezpečí.
Polkla. Nozdry se jí rozšířily rychlím dechem.Pokoušela se promluvit klidně a důstojně.
,,Ted půjdu,'' řekla. ,,Pokud někoho hledáš, myslím, že bys měl jít hledat někam jinam.''
Podivně na ni hleděl, ve tváři výraz, který nedokázala rozluštit. Byla v ní směs podrážděnosti a nevraživého respektu - a ještě něco. Něco žhavého a prudkého, co ji děsilo ještě jiným způsobem.
Počkal, dokud nesáhla po klice, než odpověděl. Hlas měl tichý, ale vážný, bez nejmenší stopy pobavení. ,,Možná už jsem ji našel ...Eleno.''
Když se otočila, neviděla ve tmě vůbec nic.

UPÍŘÍ DENÍKY-8.kapitola

8. června 2010 v 12:14
Elena odcházela do koupelny omámená a omráčeně vděčná. Vyšla rozzlobená.
Nebyla si úplně jistá, jak k té proměně došlo. Ale když si omývala škrábance na obličeji a pažích, podrážděná, že tu není zrcadlo a že nechala svou kabelku v Tylerově kabrioletu, začala opět vnímat své pocity. A to, co pociťovala, byl vztek.
Do háje se Stefanem Salvatorem. Je chladný a plný sebekontroly i ve chvíli, kdy jí zachraňuje život. Do háje s jeho zdvořilostí, do háje s jeho galantností a do háje s hradbami, které se zdají tlustší a vyšší než předtím.
Vytáhla si zbylé sponky z vlasů a použila je k sepnutí předního dílu šatů. Pak si rozpuštěné vlasy rychle pročísla vyřezávaným kostěným hřebenem, který našla vedle umyvadla. Vyšla z koupelny s bradou vzhůru a ostrým pohledem.
Nevzal si sako na sebe. Stál u okna ve svém bílém svetru. Měl skloněnou hlavu a celý napjatý na ni čekal. Aniž zvedl hlavu, ukázal na kus tmavého sametu, který byl přehozený přes opěradlo židle.
,,Možná by se ti mohl hodit přes šaty.''
Byl to dlouhý plášť, hustý a měkký, s kapucí. Elena si položila těžkou látku kolem ramen. Ale ten dar ji neuchlácholil; všimla si, že Stefan se k ní nepřiblížil ani o krok, ani na ni během řeči nepohlédnul.
Záměrně vkročila do jeho osobního prostoru, přitáhla si plášť těsněji a dokonce i v tuto chvíli si uvědomovala příjemný pocit, jak ji látka obklopovala a záhyby za ní splývaly po podlaze. Došla až k němu a zkoumala pohledem těžký mahagonový toaletní stolek u okna.
Na něm ležela nebezpečně vypadající dýka se slonovinovou rukojetí a nádhernou achátovou pochvou zdobenou stříbrem. Také tam ležela zlatá koule s jakousi vyrytou stupnicí a několik drobných zlatých mincí.
Zvedla jednu minci, částečně proto, že ji zaujala, a částečně proto, že si uvědomovala, že ho podráždí, že na ty věci sahá. ,,Co to je?''
Okamžik trvalo, než odpověděl. Pak řekl:
,,Zlatý florin, to je florentinská mince.''
,,A tohle?''
,, To jsou německé kapesní hodinky. Pozdní patnácté století,'' vysvětlil ustrašeně. A pokračoval: ,,Eleno...''
Natáhla se po malé železné truhličce s víkem na pantech. ,,A tohle? Dá se to otevřít?''
,,Ne.'' Měl reflexi jako kočka; připlácl rukou víko a přidržel je zavřené. ,,To je soukromá věc,'' řekl se zjevným napětím v hlase.
Všimla si, že se jeho ruka dotýkala jen kovového víka truhličky, ale ne její kůže. Zvedla prsty a on se okamžitě odtáhnul.
Náhle už nedokázala svůj vztek udržet déle na uzdě. ,,Opatrně,'' štěkla na něj prudce, ,,nedotýkej se mě, abys náhodou nechytl nějakou nemoc.''
Odvrátil se k oknu.
A přesto, že sama odkráčela zpět doprostřed místnosti, cítila, že v okně sleduje její odraz. A náhle s jistotou věděla, jak mu musí připadat, se světlými vlasy spadajícími přes tmavou kápi a s bílou rukou svírající samet u hrdla. Zpustošená princezna přecházející ve své věži.
Zaklonila hlavu, aby si prohlédla padací dveře ve stropě a zřetelně uslyšela jemný nádech. Když se otočila zpět k němu, uvědomila si, že očima hltá její odhalené hrdlo; výraz v jeho očích ji mátl. Ale v příštím okamžiku mu rysy ztvrdly a opět postavil hradby.
,,Myslím,'' prohlásil, ,,že bych tě měl raději odvést domů.''
V tu chvíli ho chtěla ranit a donutit aby se cítil stejně ublíženě, jako ubližoval on jí.Ale také chtěla vědět pravdu. Byla unavená z téhle hry, unavená ze spřádání plánů a lstí a z toho,jak se snažila číst v jeho mysli. Se strachem , ale také s nesmírnou úlevou slyšela svůj hlas, jak vyslovuje to, nad čím tak dlouho uvažovala:
,,Proč mě nenávidíš?''
Zůstal na ni zírat. Na okamžik to vypadalo, že vůbec nebude schopen slova. Pak řekl: ,,Není pravda, že tě nenávidím.''
,,Ale ano,'' odvětila Elena. ,,Vím, že se ... že se nehodí to říkat, ale je mi to jedno. Vím, že bych ti měla být vděčná, žes mě dneska večer zachránil, ale to je mi taky jedno. Neprosila jsem se, abys mě zachraňoval. Netuším, proč jsi vlastně byl na hřbitově. A vůbec netuším, proč jsi mě zachraňoval, vzhledem k tomu, co ke mně cítíš.''
Zavrtěla hlavou,ale jeho hlas zněl měkce: ,,Není pravda, že tě nenávidím.''
,,Od samého začátku se mi vyhýbáš, jako kdybych ... kdybych byla malomocná. Zkoušela jsem se k tobě chovat přátelsky a tys mi to jen vmetl zpět do tváře. Takhle se chová gentleman, když ho někdo chce uvítat?''
Pokoušel se teď něco říci, ale ona nemilosrdně pokračovala. ,,Několikrát jsi mě veřejně urazil; ponižoval jsi mě ve škole. A ani teď bys se mnou nepromluvil kdyby to nebyla otázka života a smrti. Copak to je to jediné, co z tebe vyrazí slovo? To musí být někdo skoro zavražděn?
A dokonce i teď,''pokračovala hořce. ,,si nepřeješ,abych se k tobě přiblížila. Co to s tebou je, Stefane Salvatore, že musíš takhle žít? Že si kolem sebe musíš stavět hradby proti ostatním lidem, aby se držely pěkně daleko od tebe? Proč nemůžeš nikomu věřit? Co je to s tebou?
Nyní ztichnul, tvář odvrácenou. Zhluboka se nadechla, narovnala ramena a držela hlavu zpříma, ačkoli ji pálili oči. ,,A co je to se mnou,'' dodala tišeji, ,,že se na mě nemůžeš ani podívat,ale Caroline Forbesové dovolíš se přitisknout celým tělem? Mám alespoň právo to vědět. Už tě nikdy nebudu obtěžovat, už na tebe ani nepromluvím ve škole, ale než půjdu, chci vědět pravdu. Proč mě tolik nenávidíš, Stefane?
Pomalu se otočil a zvedl hlavu. Měl prázdný nevidomý pohled a v Eleně se něco pohnulo, když spatřila bolest v jeho tváři.
Jeho hlas ještě stále prozrazoval sebekontrolu, ale sotva se mu to dařilo.Viděla úsilí, které ho to stálo, aby se mu netřásl.
,,Ano,'' odpověděl. ,,Myslím, že máš právo to vědět, Eleno.'' Pak na ni pohlédl, podíval se jí přímo do očí a ona si pomyslela. Tak zlé to je? Co může být tak zlé? ,,Není pravda, že tě nenávidím,'' pokračoval a vyslovoval každé slovo důrazně a zřetelně. ,,A nikdy to nebyla pravda. Ale ty... mi někoho připomínáš.''
Eleně to vyrazilo dech. Čekala cokoli, ale tohle ne, ,,Připomínám ti někoho, koho znáš?''
,,Někoho, koho jsem znával,'' řekl tiše. ,,Ale,'' dodal pomalu, jako by tomu sám přicházel na kloub, ,,ve skutečnosti nejsi jako ona. Vypadala jako ty, ale byla křehká a útlá.Zranitelná. Zvenku i uvnitř.''
,,A to já nejsem.''
Vydal zvuk, který by snad mohl být smíchem, kdyby v něm bylo trochu humoru. ,,Ne, ty jsi bojovnice. Ty jsi...sama sebou.''
Elena na okamžik ztichla. Nedokázala již v sobě živit vztek, když viděla bolest na jeho tváři. ,,Byli jste si hodně blízcí?''
,,Ano.''
,,A co se stalo?''
Následovalo dlouhé ticho, tak dlouhé, že už si Elena začala myslet, že ji neodpoví. Ale nakonec promluvil; ,,Zemřela''
Elena roztřeseně vydechla. Poslední záchvěvy vzteku ji opustily. ,,To muselo hrozně bolet,''řekla jemně a myslela na bílý náhrobek Gilbertů mezi vousatou travou. ,,Je mi to moc líto.''
Neřekl nic. Jeho tvář se opět uzavřela a zdálo se, že vnitřním zrakem hledí na něco vzdáleného, něco strašného a srdcervoucího, co může vidět jen on. Ale v jeho výrazu nebyl jen žal. Skrze jeho hradby, skrze veškerou rozechvělou sebekontrolu dokázala rozpoznat zmučený pohled neúnosné viny a osamělosti. Pohled tak ztrhaný, pohled neúnosné viny a osamělosti. Pohled byl tak ztracený a ztrápený, že se k němu přikročila dříve, než si uvědomila, co vlastně dělá.
,,Stefane,'' zašeptala. Zdálo se, že ji neslyší; že je pohlcen ve svém vlastním světě utrpení.
Nedokázala si pomoci a položila mu ruku na paži. ,,Stefane, já vím, jako tohle bolí...''
,,To nemůžeš vědět,'' vybuchl a veškerou tichost jeho povahy smetl sálající hněv. Pohlédl na její ruku, jako by si právě uvědomil, že tam je, jako by zuřil nad její drzostí se ho dotknout. Zelené oči se mu rozšířily a ztemněly, když její ruku setřásl a švihnul paží, aby ji zabránil v dalších dotycích...
...a místo toho najednou držel její ruku ve své, prsty propletené s jejími, jako by to bylo jediné pouto, které ho drží při životě. Zmateně pohlédl na jejich spojené ruce. Pak pomalu přejel pohledem od propletených prstů k její tváři.
,,Eleno...,''zašeptal.
A pak to uviděla, ona muka prostupující jeho pohled, jako by už prostě nedokázal bojovat dál.Porážku, když se hradby konečně zhroutily a ona uviděla, co se skrývá za nimi.
A pak bezmocně sklonil hlavu k jejím rtům.
,,Počkej... zastav na chvíli,'' zarazila ji Bonnie. ,,Myslím, že jsem něco zahlédla.''
Mattův otřískaný Ford zpomalil a zamířil ke kraji silnice, kde keře a ostružníky tvořily hustý porost. Něco bílého tam prosvítalo a mířilo k nim.
,,Ach panebože,'' vydechla Meredith. ,,To je Vickie Benettová.''
Dívka klopýtala do světla reflektorů a zůstala vrávoravě stát. Matt prudce dupnul na brzdy. Světle hnědé vlasy měla zcuchané a zamotané a z tváře umazané špínou zíral skelný pohled. Měla na sobě jen tenkou bílou spodničku
,,Vem te ji do auta,'' řekla Matt. Meredith už otevírala dveře, a než auto zastavilo, vyskočila a běžela k omámené dívce.
,,Vickie, jsi v pořádku? Co se ti stalo?''
Vickie zasténala a stále hleděla rovně před sebe. Pak najednou zřejmě pochopila, že vidí Meredith, vrhla se k ní a zaťala jí nehty do paží.
,,Musíme honem pryč,'' zvolala divným drsným hlasem, jako by měla něco v ústech, a z očí jí čišela zoufalá naléhavost. ,,Všichni - a honem! Už se to blíží!''
,,Co se blíží? Vickie, kde je Elena?''
,,Pojďte pryč,hned...''
Meredith se rozhlédla po silnici a odvedla třesoucí se dívku do auta. ,,Vezmeme tě pryč,'' uklidňovala ji, ,,ale musíš nám říct, co se stalo. Bonnie, půjč mi svůj pléd. Je úplně zmrzlá,''
,,Je zraněná,'' řekl Matt příkře. ,,A je v šoku, nebo co. Otázka je, kde jsou ostatní,Vickie, byla Elena s tebou?''
Vickie vzlykal, zakryla si dlaněmi tvář a Meredith ji ovinula Bonniin zářivý růžový pléd kolem ramen. ,,Ne ..- Dick,'' vykoktala nejasně. Zdálo se, že mluvení ji bolí. ,,Byly jsme v kostele...bylo to strašné. Přišlo to ... jako mlha všude kolem. Temná mlha. A oči. Viděla jsem, jaké to mělo oči, plály z temnot. Spálily mě...''
,Blouzní,'' řekla Bonnie. ,,Nebo má hysterický záchvat, nebo něco takového.''
Matt promluvil pomalu a zřetelně. ,,Vickie, prosím tě řekni nám jenom jednu věc. Kde je Elena? Co se jí stalo?''
Já nevím.''Vickie zvedla uslzenou tvář k obloze. ,,Byly jsme s Dickem...sami. Byli jsme ...a pak to bylo všude kolem nás.Nemohla jsem utíkat.Elena řekla, že se hrobka otevřela.Možná to přišlo odtamtud, bylo to příšerné...''
,,Byli na hřbitově ve zřícenině kostela,'' pochopila Meredith. ,,A Elena byla s nimi. A podívejte se na tohle.'' Pod palubním světlem teď viděli hluboké čerstvé škrábance, které se táhly Vickie po hrdle až ke krajkovému živůtku spodničky.
,,Vypadá to jako stopy po zvířeti,''řekla Bonnie. ,,Trochu jako kočičí škrábance.''
,,To nebyla žádná kočka, co dostalo toho staříka pod mostem,'' prohlásil Matt. Byl bledý ve tváři a na čelisti se mu rýsovaly pevně zaťaté svaly. Meredith sledovala jeho pohled na silnici a pak zavrtěla hlavou.
,,Matte, musíme ji nejdřív zavést do města.Prostě musíme,''oslovila ho. ,,Poslouchej mě. Mám stejný strach o Elenu jako ty. Ale Vickie potřebuje doktora a my musíme zavolat policii. Nemáme na výběr, musíme zpátky.''
Matt ještě hodnou chvíli zíral před sebe na silnici a pak syčivě vydechnul.Prudce přibouchnul dveře, nastartoval a otočil vůz.Pohyboval se trhaně.
Celou cestu do města Vickie vzlykala něco o žhnoucích očích.
Elena ucítila, jak se Stefanovy rty dotkly jejích.
A...vše bylo najednou prosté. Všechny otázky zodpovězeny, všechny strachy utišeny, všechny pochyby zahnány. Nyní cítila nejen vášeň, ale i něhu a lásku tak silnou, že se uvnitř chvěla. Intenzita těchto citů by ji děsila, kdyby nebyla s ním- s ním se nedokázala bát ničeho.
Konečně došla domů.
Sem přece patří a konečně to místo našla. U Stefana má domov.
Jemně se odtáhla a cítila, jak se třese.
,,Ach Eleno,'' šeptal proti jejím rtům. ,,Nemůžeme...''
,,Už se stalo,'' zašeptala a přitáhla si ho opět k sobě.
Bylo to téměř jako by mohla slyšet jeho myšlenky a cítit jeho pocity. Rozkoš a touha jiskřily mezi nimi, spojovaly je, vábily blíž. A Elena v jeho nitru také vycítila pramen ještě hlubších emocí.Chtěl ji takto držet navždy, chránit ji ode všeho zlého. Toužil ji ochránit před každým zlem, které ji hrozilo. Chtěl sdílet svůj život s jejím.
Cítila jemný tlak jeho rtů na svých a stěží dokázala snést ten sladký pocit. Ano, pomyslela si. Pocity ji zaplavovaly jako vlny na klidném rybníce. Topila se v nich, v té radosti, kterou vnímala u Stefana i ve vlnách vlastní rozkoše, kterou mu odpovídala.Stefanova láska ji zalévala,prozařovala a prosvěcovala každé tmavé zákoutí její duše jako slunce. Třásla se rozkoší, láskou a touhou.
Pomalu se odtáhl, jako by se od ní nedokázal oddělit, a pohlédli jeden na druhého se zvědavou radostí.
Nemluvili. Nebylo třeba slov. Pohladil ji po vlasech dotykem tak lehkým, že ho sotva pocítila, jako by se bál, že se mu rozpadne v rukou. A již věděla, že to nebyla nenávist, co ho přimělo se jí tak dlouho vyhýbat. Ne, vůbec to nebyla nenávist.
Elena neměla potuchy, jaká doba uplynula, než pak potichu sešli po schodech penzionu. Kdykoli jindy by byla nadšená ze Stefanova elegantního černého auta, ale teď to sotva vnímala.Když jeli opuštěnými ulicemi, držel ji za ruku.
První čeho si všimla, když přijeli k jejich domu, byla svítící světla.
,,To je policie,''řekla, když s obtížemi našla hlas. Bylo zvláštní promluvit po tak dlouhé době ticha. ,,Na příjezdové cestě stojí Robertovo auto a támhle je Mattovo,'' všimla si. Pohlédla na Stefana a mír, kterého byla plná se náhle zdál křehký.
,,Zajímalo by mě, co se tady stalo. Tyler jim asi neřekl...?''
,,Ani Tyler by nebyl tak hloupý,'' odpověděl Stefan.
Zaparkovali za jedním z policejních aut a Elena neochotně vyprostila svou ruku z jeho. Přála si celým srdcem, aby prostě mohli se Stefanem zůstat sami,aby již nikdy nemuseli čelit světu.
Ale nebylo vyhnutí.Vyšli po cestičce k otevřeným dveřím.Uvnitř plála všechna světla.
Když vešli, měla Elena dojem,že se k ní obrátily tucty tváří.Náhle si uvědomila, jak musí vypadat, když tu stojí ve dveřích v černém sametovém plášti se Stefanem po boku. Pak teta Judith vykřikla a objala ji, třásla s ní a objímala ji, všechno najednou.
,,Eleno!Díky bohu,že se ti nic nestalo! Ale kdes byla? A proč jsi nezavolala? Uvědomuješ si, co jsme kvůli tobě vytrpěli?''
Elena se zmateně rozhlížela po pokoji. Nerozuměla vůbec ničemu.
,,Hlavně jsme rádi, že jsi zpátky,'' řekl Robert.
,,Byla jsem v penzionu se Stefanem,'' řekla pomalu.
,,Teto Judith, to je Stefan Salvatore, má tam pronajatý pokoj a přivezl mě domů.''
,,Děkuji ti'' řekla teta Judith Stefanovi přes Elenino rameno. Pak se odtáhla, aby pohlédla na Elenu a řekla: ,,Ale tvoje vlasy, a šaty - co se ti stalo?''
,,Ty to nevíš?Tak on vám to Tyler neřekl. Ale proč tu teda je policie?'' Elena se instinktivně uchýlila ke Stefanovi a ucítila, jak i on přistoupil k ní, aby ji chránil.
,,Jsou tady, protože Vickie Bennetovou dnes v noci někdo přepadnul na hřbitově,'' řekl Matt. Stáli s Bonnie a Meredith za tetou Judith a Robertem s pocitem úlevy ve tváři, poněkud nesví a velmi unavení. ,,Našli jsme ji zhruba před dvěma nebo třema hodinami a od té doby jsme tě hledali.''
,,Přepadená?'' ohromeně vydechla Elena. ,,Ale kdo ji přepadl?''
,,To nikdo neví,'' odpověděla Meredith.
,,No, možná to není nic tak vážného,'' řekl Robert uklidňujícím hlase. ,,Doktor říká, že byla hrozně vyděšená a že pila. Celá ta věc se mohla odehrát jen v její představivosti.''
,,Ty škrábance nebyly vymyšlené,'' upozornil Matt zdvořile a tvrdohlavě.
,,Jaké škrábance? O čem to tu mluvíte?'' dožadovala se Elena vysvětlení a hleděla z jednoho na druhého.
,,Já ti to povím,''ujala se slova Meredith a stručně jí převyprávěla jak našli Vickie.,,Pořád opakovala, že neví kde jsi a že byli s Dickem sami, když se to stalo.A když jsme ji dovezli zpátky se, doktor prohlásil, že nenašel nic průkazného. Nebyla skutečně zraněná s výjimkou těch škrábanců a ty mohla způsobit kočka.''
,,Žádné jiné stopy na ni nenašel?'' zeptal se Stefan ostře. Promluvil poprvé od chvíle, kdy vešli do domu a Elena na něj pohlédla, překvapená jeho tonem.
,,Ne'' odpověděla Meredith. ,,Samozřejmě, že kočka z ní nemohla strhat oblečení - ale to mohl udělat Dick.
Jo, a někdo ji kousnul do jazyka.''
,,Cože?'' divila se Elena.
,,A hodně ošklivě, muselo to hodně krvácet a ještě teď ji bolí mluvit.''
Stefan vedle Eleny strnul. ,,A jak ona sama vysvětluje, co se stalo?''
,,Byla hysterická,'' odpověděl Matt. ,,Skutečný hysterický záchvat; nedávalo to žádný smysl. Blábolila něco o očích a temné mlze a že nebyla schopná utéct - právě proto si doktor myslí, že to byl nějaký druh halucinace. Ale z toho, co jsme schopní se domyslet, byli někdy kolem půlnoci s Dickem ve zříceném kostele u hřbitova a něco tam vlezlo a napadlo ji.''
Bonnie dodala: Na Dicka to nezaútočilo, takže to vykazuje alespoň nějaký vkus. Policie ho našla v mdlobách na podlaze kostela a nepamatuje si vůbec nic.''
Ale Elena sotva slyšela poslední slova. Se Stefanem bylo něco strašně v nepořádku. Nedokázala říct, jak to ví, ale prostě to věděla.Když Matt domluvil, celý ztuhnul a nyní, ačkoli se ani nepohnul, měla pocit, jako by mezi nimi ležela nesmírná vzdálenost, jako by se nacházeli na opačných stranách pukající a praskající ledové kry.
Po chvíli řekl velice ovládaným hlasem, který slyšela, když předtím byli v jeho pokoji. ,,V kostele, Matte?''
,,Ano, v tom zříceném kostele,'' potvrdil Matt.
,,A jsi si jistý, že byla půlnoc?''
,,Nedokázala to říct přesně, ale muselo to být kolem půlnoci. Našli jsme ji nedlouho po půlnici. Proč?''
Stefan neodpověděl.Elena cítila, jak se propast mezi nimi prohlubuje. ,,Stefane,'' zašeptala. A pak řekla nahlas zoufale: ,,Stefane, o co jde?''
Zavrtěl hlavou. Nevytěsňuj mě zas, úpěnlivě prosila v myšlenkách, ale ani na ni nepohlédnul. ,,Přežije to?'' zeptal se příkře.
,,Doktor říká, že jí nic vážného není,'' odpověděl Matt.
,,Nikoho ani nenapadlo, že by mohla umřít.''
Stefan stroze přikývnul;pak se obrátil k Eleně. ,,Musím už jít,'' řekl. ,,Ted už jsi v bezpečí.''
Když se otočil k odchodu, chytila ho za ruku: ,,Samozřejmě, že jsem v bezpečí,''potvrdila. ,,Díky tobě.''
,,Ano,'' odvětil. Ale v jeho očích nerozpoznala žádnou reakci. Byly bez výrazu a uzavřené.
,,Zavolej mi zítra,'' stiskem ruky se pokusila navzdory vzhlédnout. A pak konečně opětoval stisk jejích prstů.
,,Ano, Eleno,'' zašeptal a jeho oči se ponořily do jejích. A v příštím okamžiku byl pryč.
Zhluboka se nadechla a otočila se k zaplněnému pokoji. Teta Judith stále postávala u ní a hleděla na to, co bylo pod pláštěm vidět z Eleniných šatů.
,,Eleno,'' oslovila ji opět. ,,Tak co se stalo?'' A očima zaletěla ke dveřím, kterými právě odešel Stefan.
Poněkud hysterický smích se jí vydral z hrdla. ,,To neudělal Stefan, Stefan mě zachránil,''prohlásila. Cítila, jak jí ztvrdly rysy a pohlédla na policistu za tetou Judith.
,,To Tyler, Tyler Smallwood...''

Kam dál